Tato myšlenka mě pronásleduje již dlouho. Stejně, jako třeba měření u advokátů, bankéřů, politiků, směnárníků, prostitutek, lékařů a dalších. V současné době je to především novinář, který je schopný ve velkém zasáhnout společnost, a velké části vnuknout myšlenkou odlišnou od skutečné reality. Krize na Ukrajině je toho příkladem, protože zde prožíváme přímo dezinformační orgie.
Na úvod bude nejlepší připomenout si několik vět z druhého světového kongresu Mezinárodní federace novinářů, v Bordeaux ve dnech 25. až 28. 4. 1954, který schválil deklaraci, která byla později upravena 18. světovým kongresem v Helsingoru ve dnech 2. až 6. 6. 1986. Tato deklarace je normou profesionálního chování novinářů, a je tak dobré několik normativních vět připomenout. Sluší se podotknout, že i blogeři by zde měli najít inspiraci.
1. Respektování pravdy a práva veřejnosti na pravdu je první povinností novináře. Při plnění této povinnosti budou novináři vždycky hájit principy svobody při čestném sbírání a vydávání zpráv i právo na upřímný komentář a kritiku.
2. Novinář bude přinášet zprávy pouze v souladu s fakty, jejichž původ je mu znám. Novinář nebude potlačovat základní informace ani falšovat dokumenty.
3. Novinář bude používat pouze čestné metody pro získávání zpráv, fotografií a dokumentů.
4. Novinář udělá vše pro to, aby upřesnil každou vydanou informaci, o které zjistí, že je škodlivě nepřesná.
5. Novinář bude považovat za vážný profesionální přestupek plagiátorství, zlovolné zkreslení skutečnosti, pomluvu, urážku na cti, křivé obvinění, nepodložené obvinění, přijetí jakékoli formy úplatku s ohledem na publikování nebo potlačení zpráv a informací.
6. Novináři hodní tohoto jména budou považovat za svou povinnost věrně dodržovat výše uvedené principy.
Nyní se vezměte tyto normy a odpovězte si, proč se v ČR děje v mediích to, čeho jsme svědky. Překrucování faktů, zamlčování událostí, zvýraznění nepodstatných zpráv, ohlupování „méně vzdělaných, kteří nemají šanci na jiné zahraniční prameny “, a celkové vytváření neexistující reality.
Jsou za tím vším jen peníze? Doufám, že to není jediný důvod. Jinak by to znamenalo nečíst a neposlouchat média a starat se jen o svá rajčata. Nebo jde právě o to, aby to nikdo nesledoval?
To vše vytváří prostředí, kde morální jedinci brzo končí s depresemi na separaci.
Vím, že morálka, poctivost a čest v naší společnosti začíná smrdět naftalínem jako starý hubertus. Tyto kategorie se nedají někomu vnutit a odpřednášet ve škole. Základem je přirozený vývoj v každodenním životě v procesu rodinné výchovy a vzdělávání. Mravní zásady se sice dají napsat na tabuli, ale jen při skutečné činnosti ve hře, při práci a zábavě, mohou se vyvíjet vedené příkladem – rodičů, učitelů, spolupracovníků a kamarádů. Společnost je má rozvíjet a posilovat, jinak zakrní. Podle dnešního stavu žurnalistiky v ČR, ale i ve světě, lze usuzovat, že řadě novinářů toto nebylo dopřáno, stejně jako u řady našich občanů. Ti ale nepíší, nehlásají a nereportují široké veřejnosti.
Když si porovnáte více pramenů, zjistíte, že informace o Ukrajině jsou jako po stranické linii před padesáti lety v ČR. Redaktoři ve veřejnoprávní televizi perlí servilitou, řada novinářů mluví, jako by patřila do klientelistických, politických a zlodějských partiček. Začíná vítězit názor, že pokud jde o peníze, tak morálka jde stranou. To, že by opravili mylné informace, nevidíš. Pojem hanba úplně vymizel z jejich života.
Chápu, že řada z nich se musí živit. Mají hypotéky, děti, složenky a manželky, vidí okolo sebe movitější spoluobčany, často o nich ví, jak k tomu přišli, a to vše útočí na jejich morálku. Servilita je celkem pohodlný postoj, jak majiteli novin vyhovět. Obzvláště, pokud při ztrátě zaměstnání se jiné těžko hledá – čáp, který klape zobákem, taky nebude poletovat po kytkách jako kolibřík.
A nakonec si vše racionálně vysvětlí, protože jsou přeci zapřaženi do káry pokroku. Oni jsou to svědomí národa (dříve se tomu říkala dělnická pěst revoluce). Dobře ví, že morálka se dnes měřit nedá. A k překvapení, mají pravdu. Morálka sice vzniká jako produkt celé společnosti, ale ve svém působení je ryze subjektivní. To, co je morální v USA, není zcela morální u nás. To, co je morální na Ukrajině, není také morální v Rusku. A naopak. Pro šťourali – zkuste vysvětlit naši morálku v Iráku, případně si nechte vysvětlit morálku od Talibanu. V nejlepším to skončí hádkou.
Právě z výše uvedených důvodů je úloha novinářů při zprostředkování událostí na Ukrajině (a jinde ve světě) tak důležitá. Bohužel, Ukrajinská, Syrská, Lybijská a další krize ukázali, že jen velmi málo novinářů v ČR to pochopilo. Deklarace Syndikátu novinářů je pro ně jen cár papíru.
J. Fišer
