Rád bych ještě jednou, pro zájemce a autory komentářů popsal mé východisko, které se pokouším vyjádřit v některých mých článcích, jenž se týkají imigračního problému. Vycházejí z mých osobních i služebních postojů.
Většina komentářů se týká strachu z cizinců, dokonce z jejich dětí. Jsem přesvědčen, že názory naší společnosti jsou upřímné a vycházejí ze strachu o vlastní rodiny a národ, a toho si velmi vážím. I já mám čtyři dospělé děti a záleží mi, aby jejich rodiny mohly žít v pokoji a bezpečí v naší zemi. Přesto je zřejmé, že mnozí tito horliví lidé mají informace jen ze sdělovacích prostředků, které většinou cílí především na špatné zkušenosti v zahraničí. Zprávy jsou navíc negativně zveličovány extrémisty a různými skupinami, či stranami „apriori“ proti imigrantům a probouzejí často jednostranné a falešné emoce.
Je zřejmé, že málokdo měl možnost hovořit s imigranty tváří v tvář. Slyšet jejich příběhy ze svých národů, z pobytů v táborech. Měl jsem tu příležitost slyšet některé z nich a jsem přesvědčen, že byly pravdivé. Říkal jsem, si, že pokud bych procházel stejnými zkušenostmi, jako oni, tak bych taky s dětmi a manželkou hledal východisko v útěku z válčící země, nebo z několikaletého tábora v podmínkách neslučitelných s normálním důstojným životem.
Cizince známe jen z obchůdků, kebabů a barů. A docela využíváme jejich služeb. Většina z nich jsou ti, kteří dříve emigrovali. Integrovali se do naší společnosti docela dobře. Že jsou léta mezi námi si ani neuvědomujeme. Neohrožují nás, spolupracují s námi.
Myslím, že mnozí lidé horlící proti utečencům, především muslimům si neuvědomují, že mezi námi je velmi rozšířeno domácí násilí, týrání. Naši lidé nevypalují kostely, nedělají atentáty, jak se to stává skrze některé extremisty v západních zemích, ale znásilňují své manželky, partnerky, děti, někdy je i zabíjejí. Tak se shodneme, že statistiky k tomuto problému si každý můžeme najít na stránkách MV ČR. Jsou drsné a zarážející. Mělo by nás to vést k pokoře a uvědomění si, že nejsme morálně dokonalí a nemáme právo jiné národy posuzovat, odsuzovat a často znevažovat.
- Vlastní bolestné zkušenosti
V posledních létech se stalo několik tragických události v naší zemi: střelba a smrt několika osob v nemocnici, před tím v restauraci na jižní Moravě, vypálené byty a mnoho dalších vražd a útoků. Tyto události spáchali naší občané. Je to hrozné, ale bolestně pravdivé. Ani v jednom případě se nejednalo o cizince. O těchto kriminálních skutečnostech se většinou mlčí, především v souvislostí s útoky cizinců v jiných zemích.
- Inspirující zkušenosti ze zemí původu
Oba naší synové pracují již několik let v zahraničí v této oblasti (Irácký Kurdistán, nyní Kolumbie a druhý syn na Lesbosu v utečeneckém táboře „Pikpa“). Jejich zkušenosti z „terénu“ jsou pro mě inspirací a určitým poznáním.
Během několika posledních let jsem četl mnohé články, úvahy a komentáře, ohledně běženců a problémů s tím spojených. Některé psali křesťané. Uvědomil jsem si, že téměř nikde se neřeší otázka: „Jaký pohled na tuto globální situaci zaujímá Bible, jak by na celou kauzu imigrace reagoval sám Ježíš Kristus“? Pokud se hlásíme mezi jeho učedníky, mezi křesťany, pokud se nám zdá, že jako Evropané máme stále křesťanské kořeny, tak tato otázka by pro nás měla být klíčová. Jsem přesvědčen, že naše soustředění se na Ježíše Krista, „kontextualizace“ jeho života a postojů do současných problémů, nám dokáže nastínit, jak bychom se mohli orientovat a vytvářet prostředí, činit kroky pro zmírnění bolesti současného světa v této jedné z několika oblastí.
Kristus je podle Písma, jako král přicházející (migrující). Jako služebník přinášející soud, právo a naději národům. Byl naprosto výjimečný, vymykající se z kontextu své doby a náboženství svého lidu.
Kristův étos vztahu k lidem na cestách je Matoušova perikopa o soudu (Mat. 25, 31) základním novozákonním textem, který určuje i náš křesťanský étos vztahu vůči migrujícím. Pohostinnost je tu „zkušebním kamenem skutečně křesťanského jednání“.
Kristus „bořil zdi“, nastolil pokoj mezi národy. Kristus je stále přítomen v učednickém vztahu církve vůči národům.
Ježíš by dnes jistě neřešil imigrační politiku, ale postoje nás učedníků a společností vůči lidem v nouzi, na cestách, bez střechy nad hlavou, lidem ukřivděným a opuštěným. Dokonce řekl docela explicitně: „Byl jsem na cestách a přijali jste mě“.
Choval se velmi noblesně a velkoryse k lidem, kteří byli započítáni k těm jiným, majícím jinou víru, nepatřící k majoritní „svaté“ společnosti. Pohrdané Samařany, přistěhovalce, jinověrce vyučoval o Božím království a proměňoval svou láskou. Velmi pěkně se o nich vyjadřoval ve svých podobenstvích: „Přišel jsem je zachránit, ne je odsoudit“. Za tyto cizince později zemřel na kříži. Podobenství o milosrdném Samařanovi a rozhovor se Samařankou jsou největšími skvosty evangelijní zvěsti. Pomáhal pohanům a měl k nim úctu.
Největší teologické, kulturní a sociální problémy řešil často s „čistými“, kteří si nechtěli pošpinit ruce „nečistými“, kteří přišli odjinud, byli jiné rasy a kultury.
Posledních sedm let mého života i služby ve sboru byly zaměřeny mimo jiné na uprchlíky. Máme výsadu žít a sloužit v blízkosti pobytového střediska pro legální imigranty. Tyto roky proměnily můj osobní život i postoje mých spolupracovníků. Navazování a upevňování hezkých vztahů s těmito cizinci jsou pro nás velkým požehnáním, přinášejí nám mnoho radosti a výzev. Společně jíme, bavíme se s jejich dětmi, poznáváme vzájemně své kultury, snažíme se jim pomoci v drobných věcech, zveme je do svých domovů. Učíme je jazyk. Ty, kteří projeví zájem, později zapojujeme do našich církevních programů. Někteří z nich přijímají víru v Krista a bývají pokřtěni, jiní zůstávají ve svém náboženství, nebo nemají žádnou víru. Mnozí z nich již pro nás nejsou cizinci, ale stali se našimi přáteli. I když se odstěhují do jiných měst, jsou nám stále velmi blízcí. Rozhodli jsme se jim projevovat lásku nezávisle na tom, zda uvěří, nebo ne, zda přijmou naši pomoc, nebo ji později odmítnou. Měli jsme příležitost sdílet své životy krátkodobě, ale i dlouhodoběji s lidmi asi ze třiceti pěti národů.
- Respekt vůči kompetencím a spolupráce
Důvěřujeme našim úřadům, soudům, že budou jednat důsledně, ale i spravedlivě vůči přicházejícím. Vážíme si profesionální služby sociálních organizací a snažíme se respektovat jejich zodpovědnost a využívat naše vlastní možnosti. Náš stát má dostatek prostředků pro ubytování a zajištění základních potřeb pro utečence v počáteční fázi jejich pobytu. Podle mezinárodních úmluv má povinnost za jistých podmínek pomáhat těmto lidem a chránit je.
Jsme vděčni za pravidelnou spolupráci s vedením ubytovacích zařízení v Havířově i v detenčním středisku ve Vyšních Lhotách.
Občas slýcháme, jak je důležité, aby se cizinci integrovali. Někteří z našich známých si našli dobrou práci a bydlení a stali se tak příkladem pro jiné. Další se odstěhovali do sousedních zemí, navštěvují církev, udržují kontakty se svými rodinami. Z mnohými jsme ztratili kontakt.
Schvalovací proces – udělení „mezinárodní ochrany“ se však neúměrně prodlužuje, žádosti jsou postupně zamítány. „Integrovaní cizinci“ prožívají nejistotu, obavy z budoucnosti, frustraci. Snažíme se je povzbuzovat, ale důvody sami nechápeme a jsme zmateni.
Cizinců a utečenců je v naší zemi, zvláště ve velkých městech, již léta velké množství. Jsou zapojeni do služby naši společnosti a jsou její součástí. Další jsou zavřeni, někteří čekají na udělení azylu.
Mnozí z nich očekávají vlídný pohled a úsměv, zájem, přijetí, vztah. Již nyní máme mnoho možností, jak je přijímat a milovat, protože je Bůh miluje nezištnou láskou, stejně jako nás.
Pokud věříme v Ježíše, budeme ho následovat. On nás bude inspirovat a motivovat. Přijali jsme a stále přijímáme mnoho Božího požehnání, proto můžeme žehnat i my potřebným.
Přijetí cizince a pomoc lidem na cestách se pro křesťany stávají jedním z úkolů, k nimž jsou povoláni. Tento úkol a jeho naplnění souvisejí jak s vlastní identitou křesťanů, tak s vírou, s osobním vztahem k Bohu a s chápáním Boha.
„Cizinec nás totiž vyzývá ke změně, k novému promýšlení naší vlastní identity a k novému uspořádání našich pečlivě schraňovaných priorit. Ačkoli může být přijímání cizinců často zkušenost obtížná a někdy snad i bolestná, nakonec v cizinci můžeme spatřit Boha tváří v tvář – a on nám požehná.“ (P. ŠTICA, Cizinec v tvých branách. Praha 2010, s. 80
