Někdy je potřeba zeď postavit, jindy zbořit. Jednu zbořenou a dvě stále stojící jsem viděl na vlastní oči. Stavíme zdi a někdy to s námi jde - ode zdi, ke zdi
NEMÁM RÁD ZDI MEZI LIDMI
Tak mně napadají "šílené" myšlenky, že se historie zajímavě opakuje na naších očích, na mnoha úrovních. Při pohledu na následující fotografie, se nemůžeme ubránit některým spojením i kontrastům zároveň. Všechny zdi na obrázcích jsem osobně viděl na vlastní oči (kromě té níže zmíněné mexické).
V roce 1969 americký prezident Nixon v Berlíně, stoprocentně přemýšlel, co může udělat, aby zeď mezi západním a východním Berlínem byla zbořena. Když byla opravdu zbořena, tak jsme společně s Němci jásali.
V severním Belfastu jsme přibližně před patnácti léty, u zeleného plotu, oddělujícího občany stejné čtvrti od sebe, cítili tíseň a nejistotu. Na ulicích ležely kousky cihel a kamení, kterými po sobě lidé házeli. Na sloupech visely kytice na počest těch, kteří byli zabiti. Bylo by skvělé se dožít, když plot bude rozebrán a Belfast jednotný.
V Betlémě, kde kdysi zazníval z nebe chvalozpěv: "Na zemi pokoj...", stojí několikametrová zeď a pokoj, na celém území Izraele je možná v nedohlednu. Mnohé zdi jsou politického původu, žel, že mnohé i náboženského. I náboženští lidé, nebo systémy si dovolují přilévat olej do ohně, znesvářit, oddělit, povyšovat se nad jiné. Je to bolestné a zraňující. Pak to jde v životě často "od zdi, ke zdi".
Současný prezident USA přemýšlí, jak vybudovat a nechat zaplatit zeď, oddělující Mexico od Spojených států. To je ten paradox dějin. Jeden z prezidentů, zeď, rozdělující Berlín chtěl zbořit, aby lidé mohli svobodně přicházet a odcházet. Současný chce zeď stavět, samozřejmě na jiném místě, aby lidem zabránil ve volném pohybu. Tyto snahy vetšinou mají své důsledky. Tam, kde jsou zdi, se většinou zavírá do vězení ty "neposlušné", nebo dokonce i střílí. Dobře si to ještě pamatuji. A mrazí z toho v zádech.
Další "zídky" a ploty jsou budovány ve společnosti téměř každý den. Lidé se touží izolovat, schovat, oddělit od těch jiných, "špatných", neznámých. Historie se opakuje stále znova a znova.
Při tom přemýšlení o zdech a plotech, mi stále někde v srdci zaznívaly moc pěkné a nadějné věty. Našel jsem je a dovolím si je zacitovat z Bible docela přesně:
"Ale v Kristu Ježíši jste se nyní vy, kdysi vzdálení, stali blízkými pro Kristovu prolitou krev. V něm je náš mír, on dvojí spojil v jedno, když zbořil zeď, která rozděluje a působí svár. Oba dva usmířil s Bohem v jednom těle, na kříži usmrtil jejich nepřátelství. Přišel a zvěstoval mír, mír vám, kteří jste dalecí, i těm, kteří jsou blízcí." Nezdá se vám, že to je síla? Přišel, zbořil a boří stále zdi, přináší pokoj mezi národy. To je naděje, to může být východisko pro naše vztahy, rodiny, společnost, rasy, možná i národy, záleží...no právě záleží na tom, abychom to chtěli a taky toužili po pokoji a smíření. Možná máte jinou alternativu, jiný návrh, jak přinést mezi nás pokoj. Sem s ním.
Občas se modlím i za ty rozdělené, znesvářené, oddělující se. Někdy se sám snažím přiblížit, pochopit, naslouchat, prosit za odpuštění. Někdy se mi podaří roztřískat zeď, jindy sám přiložím cihličku. Nemám rád zdi, ani ploty mezi lidmi. Jsem rád mezi lidmi...
Myslím, že dnes večer mohu jít klidně spát, navzdory tomu, že někde někdo zítra opět postaví zeď. Vkládám náš život do Božích a Kristových rukou.
