Zničit dealerku

“Dobrý den, kdo je, prosím, poslední na kožní?” Většinová ignorace a asi patero nechápavých pohledů, jako kdybych se zeptala “V které periodě je funkce sinus konvexní?”, 

ale příjemná blondýnka ve středním věku bystře zareaguje a ukáže mi na dvě děti, asi čytřletého chlapečka hrajícího si s i-podem a asi šestiletou holčičkou hrající si s notepadem – “tyhle – jejich maminka za chvíli přijde”. Poděkuju a usadím se vedle dětí, respektive vedle místa jejich matky. Po pěti minutách si sice přesedám, protože kvůli navrátivší se mamince si nehodlám připadat jako v začouzené restauraci, ale pohoda.

“Dobrý den, kdo je, prosím, poslední na ortopedii?” přichází pán, v očích děs z počtu lidí v plné čekárně. Pár vyděšených pohledů, jakoby se pán zeptal “Kdo nám něco poví o Přemyslovcích”? Nejvíce nepřítomná se snaží být starší paní, které byla otázka určena, ale třeba je jen nedoslýchavá, v každém případě organizačně zdatná blondýnka opět zachraňuje situaci a neviditelně tvářící se paní nemilosrdně práskne. Pán by ale přecejen raději podrobnější odpověď a snaží se v té plné čekárně dobrat pravdy a řádu – mile doufá, že jednotlivé lavice jsou disciplinovaně obsazeny sourodými kolektivy, jdoucími k témuž lékaři: “Vy” – ukáže prstem na jednu řadu lavic odleva doprava – “vy jdete všichni na kožní”? Opět ticho a zděšení v očích, jako kdyby otázka zněla “Jak se nazývá sloučenina, která dokáže odštěpit vodíkový kationt?” Rozhodnu se pánovi zkrátit utrpení a zdrcuji ho brutální pravdou: “Víte, to se takhle nedá říct. Ono je to spíše promíchané.” Nejprve vypadá rozesmutněn touto pravdou a  touto dnešní dobou, kdy už se nemůžete spolehnout na nic, ale pak se rozhodne být optimistou a radostně zvolá:” Takže to znamená, že nejdou všichni na ortopedii!” a usedá se spokojeným úsměvem.

Vzápětí přijde další paní na ortopedii a za chvíli ještě jedna: “Dobrý den, kdo je, prosím, poslední na ortopedii?” Informátorka bonzuje raději už rovnou a pán optimista vesele vyhrkne: “Já už ne!” a zasměje se.

Sympatické blondýnce informátorce mezitím přišla kamarádka s dvěma dětmi, mimochodem je na řadě po mně, což jsem jí se zamáváním sdělila hned na její přímý dotaz.

V tom přichází ONA. Přijde skoro vždycky. Někdy si to dokonce načasuje tak, aby přišla pokud možno až po hodině vašeho trpělivého čekání. Ale přijde skoro vždycky, málokdy si to nechá ujít. Přijde, NEPOLOŽÍ DOTAZ, NESEDNE SI. Stoupne si znepokojivě blízko dvěří ordinace. Mlčí a husté nevyslovené dotazy přítomných po ní stékají bez toho, aby ji rozladily. Neřekne “Jdu si jen vyzvednout papír na operaci” nebo “Sestřička mi jen podá recept”, neřekne nic, mlčí. Přichází další pacient a dotazu “Dobrý den, kdo je, prosím, poslední na ortopedii?” honem využívám a ukazuju na osobu: “Asi tahle paní.”

Čímž ji konečně přiměju mluvit: “Ale já nejsem pacient, já jdu pracovně.” “Takže dealerka, no to je teda pěkný.” “Já nejsem dealerka, ale jsem tu pracovně, jen se na něco zeptám sestřičky.” “No nechcete nás, doufám, všechny předběhnout?” “Jsem tu pracovně, nevím, co víc vám k tomu říct.” Lehký oční souboj, který vzdala nakonec ona. První průnik do ordinace se jí nepovedl, osoba šušká něco sestřičce mezi futry, ale sestřička ji vyzve ke chvilce čekání. Blondýnka a její kamarádka se na mne usmějí a v jejich očích čtu: “Zatím dobrý, vedeme.” Další otevření už se osoba rozhoduje zhodnotit ve svůj prospěch, už už nakračuje kozačkou do ordinace, když: (teď si to představujte zpomaleně)

Blondýnka organizátorka vyskakuje z místa a jak brankář se vrhá po kozačce, už ji má a drží a nepustí, osoba se kácí, já na ni skočím, kleknu jí mezi lopatky a ruce spoutám za zády, kamarádka blondýnky vyrvě osobě kabelku a majzne s ní majitelku po hlavě.

Tak nic z toho se sice nestalo a osoba se do té ordinace v pořádku dostala, ale přesně to, co jsem Vám popsala, stálo v pohledu, který na mě při průniku osoby do ordinace rozhořčeně vrhla má virtuální spolubojovnice, kamarádka blondýnky.

Škoda, mohly jsme si to užít.

Zatímco je osoba v ordinaci, říkám si – čímpak se asi živí? Tvrdila, že dealerka není a mám chuť jí to věřit, byla celkem sympatická, taková mile rozcuchaná zrzka, žádná úhledná pindulína s kufříkem, beztak je to správná holka a i když mezi námi při rozhovoru lítaly blesky, nenávist tam nebyla, spíš takové ironické úsměvy a souboje. Obula jsem se do ní jen proto, že nemám ráda, když někdo předbíhá a když ti, které předbíhá, mu nestojí za to, aby se dovolil či jinak se pokusil svoje chování předem ospravedlnit. Jen beru předbíhajícímu člověku zpět tu energii, která mu nepatří - kterou po hodině čekání a spravdlivého řazení pacientů takováto osoba, která fronty nectí, vždy lidem vezme spolu s dobrou náladou. A když je to někdo hodně drzej, tak ještě na něj při odchodu volávám: “Ať Vám to brzy někdo oplatí!” a když se na mne udiveně podívá, usměju se. To vždy zapůsobí – veškerá zloduchem ukradnutá energie i nálada se vrací zpět do čekárny.

Za chvíli zvoní jedné pacientce mobil a ona hlásí: “Ale už budu skoro na řadě, ale teď tam vlezla nějaká dealerka.”