ZÁHADA VYŘEŠENA

Někdy se člověk smíří s tím, že se kolem něj dějí lehce nenormální věci, a sžije se s nimi bez většího reptání s vědomím, že si ho asi ufoni vybrali jako zástupce lidstva majícího smysl pro humor. A ejhle, časem se ukáže, že ufoni jsou v tom nevinně.

Zpomaluju u parkovišťátka obchoďáku, poblíž kterého má ordinaci můj ortoped, a slídím po volném fleku, kterýžto je ve špičce potěšující a nečekaný jako teplo v letošním březnu, a protože dnes se zázrak nekoná, zařadím se do kolony korzující dokola po parkovišti s cílem usupit si náhle uvolnivší se místo. Hned při druhém okruhu uspěju, zaparkuju, popadnu berli a kabelu, zabouchnu auto a zamknu a ...a ono se nezamkne. Ani napodruhé. Čekání, doufání, ani napotřetí. Hm, no to mi poser nohu, jak by řekla moje kamarádka. Co jako budu dělat? V ordinaci fronta minimálně na hodinu, takže holt nic a pojedu zpátky domů bez návštěvy lékaře? (Mám zamykání pouze na dálkové ovládání, ne na klíč). Propustka zbytečně, 50 km ujetých zbytečně...ještě jeden pokus a šup, hned napočtvrté se autíčko milené zamkne. Pohladím ho dojatě a paranoidně zkontroluju červenou kontrolku zamknutí, tak jako po každé - blik, blik, blik, blik blik a můžu jít.

Asi za hodinu a půl přicházím, řidiči korzujících aut pookřejí v naději, že brzy uvolním místo - ale kdeže. Cvakám ovladačem, a nic. Ani na druhý pokus, ani napotřetí po minutě. Pokrčuju na korzující rameny a rozhazuju bezradně rukama - místo vám asi jen tak neuvolním. Přemýšlím, komu zavolám o pomoc, no asi sestře nebo jejím synům, jinak to nevidím, ach jooo. Pak pověrčivě zkusím navrhnout osudu smlouvičku: Víš, že mám hlad jako prase, viď. Že jsem se nestihla v práci před odchodem k doktoru najíst. Ale když se to autíčko odemkne, tak už dnes nebudu nic jíst, jen pít vodu a neslazený čaj, ok? Zatajím dech, stisknu ovladač a svět náhle zkrásní - jsem žena, kterou lze snadno velmi potěšit: potěší mne auto, které se odemkne, když potřebuji.

Večer doma mi kručí v břiše a těsně po půlnoci zkouším sama sebe přesvědčit, že už je vlastně druhý den, ale neobalamutím se a vysvětlím si, že druhý den je samozřejmě až ráno po probuzení. Poslechnu se, jdu spát a budím se ve čtyři a snídám; a aby to nebyl podvod, ale skutečná snídaně, nejdu už spát.

Pak přihodím do kabely i náhradní ovladač zamykání, už budu jezdit výhradně s oběma. U toho více používaného v polední pauze nechávám vyměnit baterii. 

Autíčko celý týden šlapalo jak hodinky. Další týden opět do okresního města k ortopedovi, spojuji to s odvozem dcery ze školy - vyzvednu ji na dohodnutém místě a kvačíme k obchoďáku. Když nefunguje zamykání ani tentokrát, ani jedním z obou ovladačů, z nichž jeden má novou baterii, už poněkud zneklidním. No co, říkám dceři, hodinu holt tady budeš, chudáku, muset tvrdnout a hlídat auto a já půjdu k doktorovi. Zkoušíme to ještě párkrát, opakovaně s pauzami, zhruba na pátý pokus to vyjde, uf uf. Dceru napadá, že někdo instaloval poblíž nejaké rušící zařízení s cílem krást auta. Zasměju se tomu a jdeme do čekárny mého doktora. No a co myslíte, že se děje zhruba za hodinu? ... už opět slibuju, že nebudu ten den jíst! A pro jistotu houknu na dceru - honem si běž koupit něco k jídlu a najez se, protože nejspíš budeš muset dneska slibovat i Ty, jinak se odtud nehneme. Dcera nehonem spolyká kousek pečiva, ale ještě před jejím slibem se autíčko přecejen odemkne, osudu stačil slib můj.

Když po pár týdnech přijedu tam to věčně ucpané parkoviště potřetí a opět nemohu zamknout, přičemž kdekoli jinde vše v pořádku fungovalo, už se ani nedivím, prostě se seberu a přeparkuji o pár ulic dál, čímž jsem s tímto parkovištěm naždy skončila - beru to prostě jako fakt, že už tam nemám chodit. Ušlechtile hladovět mi sice nemůže uškodit, ale za ty nervy mi to nestojí, kašlu na to, sbohem.

To vše už je několik měsíců a včera najednou jsem narazila na inernetu na zajímavý článek: "...zloději totiž mají nový trik, díky němuž se dostanou jednoduše do vašeho zaparkovaného vozu, a to bez sebemenšího odporu. Vůbec ho totiž nezamknete, i když se domníváte o opaku. ... pobertovi stačí, aby postával na parkovišti nebo seděl v autě a specifickým způsobem manipuloval se svým ovladačem centrálního zamykání. Když zaparkujete poblíž a chcete zamknout, vaše centrální zamykání nefunguje. Pokud si toho nepovšimnete, má pachatel cestu do vozu otevřenou."

Poberta ovšem nepočítal s tím, že majitelka staré oktávečky je tak trochu magor a vždy po zamknutí auta je zvyklá rituálně civět na kontrolku zamknutí určitý počet bliknutí a pak teprve autíčko opustit.