VĚDEC TO MÁ TĚŽKÉ (Do Tchorouc, 4.díl)

Výroba uhlí je pro mne dodnes spojena s pocitem netrpělivosti a také marnosti. Pamatuji si dodnes to nedočkavé nahlížení po týdnu pod vrstvičku zeminy, zdali už z toho prkýnka začíná být uhlí.

... alespoň na kousílínku kdyby tak...ale ne, ani ň... Vyrukovali na mne tehdy s nějakými strašnými čísly, s počty let, které je potřeba k té přeměně dřeva v uhlí. Rozhořčily mne na tom hned dvě věci, nebo spíš tři. Že si tak velké číslo nedokážu představit, z toho jsem byla trochu vzteklá. Že tak dlouho nebudu žít a že budu tedy mrtvá, až to uhlí bude hotové, to mne mírně rozesmutňovalo. A že se s tím nedá lautr nic dělat – že jeden život je prostě tak krátký, že se toho vítězoslavného pohledu na uhlí já, platný člen vědecké skupiny, který se vlastnoručně účastnil zakopání prkýnka, nemůžu v žádném případě dočkat – to mě coby vědce naplnilo čirou marností.