UŽ MI SEM TY KLUKY NA LÍVANCE NEVOĎ (Do Tchorouc, 7.díl)

Maličko pocit svatokrádeže, když na tu stokrát prozkoumanou půdu, na to dějiště mnoha egocentrických monologů, smyšlených dialogů, introvertně a šťastně prožitých hodin, na to nanejvýš intimní území vedu po letech svou žhavou letní studentskou lásku, jak jen dokáže v sedmnácti žhnout. 

Seno se žáru ubránilo, naopak útočilo celkem urputně, bodalo a usilovalo o co nejsvědivější škrábance, ale stejně ta mrtvá tráva neměla šanci zabránit živé přírodě ve vítězství – té přírodě, která nadržuje šťavnatým mladým tělům oproti usušené trávě tím, že jim poskytuje celkovou anestezi s výjimkou lokálního živého vnímání v místech, kde to ona (příroda) pro své záměry potřebuje.

Takže nakonec i jeden skutečný dialog pro mé půdní skřítky, vida. Kdo by to byl před deseti lety řekl. Po všech těch intelektuálně dusných kusech tohle?!?

Byli jsme potichounku a metr pod námi nám moje babička smažila lívance. Božský pokrm pro nečekané hosty rozličného druhu. Už jeden můj ctitel v minulosti byl takto vyznamenán, ovšem bez předkrmu podávaného na půdě; ten dostal jen ty lívance.

Nevím už bohužel to, jestli některé půdní bytosti z řad obecenstva mé dětské výjimečnosti opustily (zhnuseně či zahanbeně) tenkrát po shlédnutí sexu půdu, zda zmizely časem pro nedostatečné využití, zahynuly na oubytě, či snad jestli se třeba postupem let dočkaly jiného zadumaného dítěte. Budu věřit v tu poslední možnost, vždyť kdo ví, po kom jsem je zdědila já a jak dlouho tam na mne čekaly.

Lívance byly dokonalé jako kdykoli jindy. Babička uměla jen jedinou variantu lívanců – dokonalé. Tlusté, sametově hebké koberce nasáklé máslem, posypané skořicí a zasněžené cukrem. Culili jsme se na sebe mastnými pusami a naše těla doplňovala energii vydanou milováním. Léto a mládí byly před námi a nad našimi hlavami spokojeně dohlížela na konzumaci úspěšná tvůrkyně té božské many. Musela si toho svého umění být vědoma, odmítala totiž mrhat talentem nazdařbůh – když jsem po dvou letech chtěla dopřát ten gurmánský zážitek novému příteli, babičce došla trpělivost – Ne, už mi sem ty kluky na lívance radši nevoď; já jim vždycky usmažím lívance a Ty se s nima pak rozejdeš.