SMRT ČLOVĚČÍ (Do Tchorouc, 13.díl)

Smrt člověka, to už je samozřejmě něco jiného. A je třeba, aby se s ní dítě setkalo a mělo možnost si tu situaci prožít. A třeba i jít na pohřeb a třeba i před pohřbem spatřit zemřelého, i když jste ještě malí. 

Ale asi to v mém případě bylo zcela zbytečné a bez patřičného prožitku, když jsem toho pána, co umřel, vůbec neznala. Nejspíš už  byl sousedovic dědeček nemocný hodně dlouho a jen ležel doma v posteli, nebo dřív vycházel ven málokdy, že jsem se s ním nesetkávala vůbec nebo snad jen zdálky a zřídka, ale vím, že jsem si ho vůbec nemohla vybavit živého, takže si z toho dlouhého zástupu vesničanů k místnosti, kde nebožtík ležel, vybavuji jen zatuchlý vzduch a trpělivost té zpocené fronty, která se šinula úplně stejně poklidně i stejně pomalu, jako když v úterý přivezli do krámu pribináčky. Jen se mi všechny ty tety furt neptaly, zda jsem Bártů, ta nejmladší od Máni, protože tentokrát si tam nepřišly poklábosit. Ani nevím, jestli tehdy Šuplíka někam schovali, nebo ho uvázali nakrátko, či zda byl v boudě zalezlej dobrovolně a třeba i truchlil. V každém případě si nepamatuju, že by tenkrát na dvorku byl, byl by to totiž strašnej kravál, kdyby na všechny příchozí štěkal a skákal a vláčel za sebou ten dlouhatánskej řetěz, kterým býval k boudě uvázanej.