OD SLEPIČINCŮ K FRESKÁM – CHVÁLA NEDOKONALOSTI (Do Tchorouc, 2.díl)

Slepičince byly všude, ale nikterak nám to nevadilo. Patřily k životu tak samozřejmě jako volně pobíhající slepice samotné. Více “eko” by ten chov již nikdo vymyslet nemohl – slepice směly všude kromě vnitřku chalupy a oplocené zahrádky se záhony. Celý dvorek a celá draha (travnatý obecní pozemek mezi parcelami) jim od rána do večera patřily, stejně jako jiným slepicím z ostatních hospodářství, stejně jako nám, všem místním dětem. 

Ale i tak se občas některé slepici zazdálo, že k pestré stravě či ke štěstí jí nestačí zrní a šrot s bramborama a zbytky od našeho oběda a tráva na dvorku, ani nespočet různých bylin, které nabízela tráva na drahách, a s pomocí kopice písku, která poskytovala převýšení, rebelsky přeletěla přes plot do vnitřku zahrádky, kde si užívala petrželky, šnitlíku a sladkosti zakázaného ovoce, dokud na ni nepřišla babička a s nadávkami typu “Huš, potvoro” ji nevyhnala. Zajímalo by mne, kdyby slepici z ráje zahrádky nikdo hodně dlouho nevyháněl, zda by jí po čase došlo, že je zavřená na celkem malém čtvercovém území, zatímco její kolegyně obývají celý širý svět kolem.

A tak se stalo zcela samozřejmě osvojeným a mimoděk prováděným zvykem, když si chtěl člověk sednout do trávy či udělat hvězdu nebo stojku, bleskově vyhodnotit rozmístění nejbližších slepičinců, aby to vyšlo. Prostě jste zrovna pronášel nějaké moudro a či neotřelý plán na plodné odpoledne a sedal jste si k tomu rokování (když Vás bylo víc) či k nezbytnému produmání detailů (když vás čekal samostatný výzkum), ale během provádění sedu jste to stihl oscanovat a umístit dosed na správné místo. Myslím, že to nikoho nijak zvlášť neobtěžovalo a nikdo se nad tím nezamýšlel ani to nekomentoval, snad  s výjimkou obzvláště nevydařených odhadů anebo v situacích, kdy jste se při velikonočním házení vajec opravdu pěkně trefili.

Nepamatuji se, že bychom jako děti nějak často vysloveně ležely v trávě na zádech a hleděly na nebe, na mraky. Ale jsem si jista tím, že to nebylo kvůli těm slepičím nástrahám, tráva nám připadala kdykoli jako bezpečný koberec našeho obrovského dětského pokoje a skvělá žíněnka bezva tělocvičny; bylo to kvůli zaneprázdněnosti - dětská mysl neustále něco kula a plánovala a pakliže přecejen lelkovala, zdá se mi, že to bylo kvůli podnětům blíže při zemi, než kvůli druhům oblačnosti. Myslím, že schopnost sledování krás nebe a zajímavosti mraků přišla u mne až s dospíváním; možná k tomu, abych mohla nebi věnovat dostatečně dlouhou pozornost, potřebuji mužské rameno coby polštář pod hlavu. Takové rameno, na kterém bych měla chuť ležet celou věčnost. Anebo alespoň půl hodiny.

To tiché zírání vzhůru s rozletem fantazie a s občasným “Hele, támhleto vypadá jako slon” a “Koukej, kočička”, to jsme si se sestrou užívaly večer před spaním, než se zhaslo. Nerovnosti stropu, vzniklé během let opakovaným bílením popraskané a částečně odloupané omítky, skýtaly tolik obrazů, kolik jen fantazie každému dovolovala. Každá jsme tak měla několik čistě soukromých obrázků, které ta druhá ne a ne uvidět, a několik pěkně sestersky společných, jejichž existenci jsme svorně odhlasovaly. Hezky se tím uklidňovala rozdováděná dětská mysl před spaním - na spokojené zaklapnutí víček stačilo na závěr najít těch několik nejoblíbenějších výjevů – toho pejska přece, těch tří kočiček (ty jsme měly nejradši), toho obličeje z profilu, toho prasátka, no jasně, ...a už hajdy do snu...