Neodmítnutelná přitažlivost smetišť (Do Tchorouc, 10.díl)

Lidi vyhazujou neuvěřitelné poklady. Třeba části jízdních kol, podivné součástky bůhvíčeho, zajímavé kličky od dvířek sporáku a hlavně se zbavují nádherně zdobených talířů jen proto, že se rozbily. 

Kousky takových skvostů jsme my děti tahaly domů, ale nemusely jsme chodit daleko: jakési soukromé smetiště, úzce specializované na porcelánové střepy, jsme se sestrou měly přímo u nosu – květinová zahrádka (ta, do níž se dá vylézt oknem rovnou z postele v noční košilce) v koutě ústila do sotva metr široké uličky mezi dvěma chalupami. Do tohoto prostoru vedla jen malá okýnka komůrek obou stavení, takže sousedky hospodyně sdílely jakýsi přírodní světlík. Nevím, co je vedlo k tomu zvláštnímu třídění odpadu, že do uličky házely okýnkem snad jen rozbitý porcelán – jiné odpadky jsme se sestrou totiž nenacházely. Ledaže by časem zetlely a vytvořily pro pozdější archeology příhodné vrstvy. Tento způsob vyhazování střepů musel trval léta, neboť po celé dětství se nám dařilo vylézat z uličky s novými poklady a s očima svítícíma, jako kdybychom našly nový vchod do Cheopsovy pyramidy. 

Některé úlovky z výprav na smetiště však byly problematické až tristní. Snad mi to do dospělosti přineslo alespoň ucházející vkus na voňavky, ale ten proces, kdy jsem z čirého nadšení nad nálezem plné lahvičky, přes radost z majetku doprovázenou podivně útrpným výrazem, rozpaky a pokrčeným nosem došla až k přiznání si kruté pravdy, že voňavka Živé květy prostě strašně, ale strašně smrdí – ta vnitřní bitva rozhodně nebyla pro hledače pokladů jednoduchá.