NA HRÁZI (Do Tchorouc, 8.díl)

Hráz Dolejšího byla něco mezi oblíbeným pokojíkem a víceúčelovým oltářem. Do plochy několika metrů čtverečních tam ústila veškerá voda, jejíhož konce ani nešlo dohlédnout. Pro dětskou mysl to bylo šíleně obrovitánské množství vody a bylo vzrušující slyšet ji a cítit pod nohama, tak snad třeba proto se tam dobře ústilo i myšlenkám jindy rozprostřeným po celých drahách. 

Bylo mi tam dobře. Hleděla jsem na hladinu rybníka a uhadovala, od kterého místa už to ta voda pozná, že ji to neodvratně  vcucne na druhou stranu hráze. Kde je ta hranice, kdy si klidná voda v pohodě lelkuje a najednou řekne „Jejda“ a už ji to táhne a nejde s tím nic dělat. Bavilo mne to dlouhé chvíle - hráz spolu s kvanty vody vcucávala i moji pozornost a opět s tím nešlo nic dělat. Zvlášť po deštích, když bylo více vody a podívaná byla zpestřená občasným nečekaným vírkem na předem neodhadnutelném místě. Dělala jsem samozřejmě i to, co dělají snad všechny děti na celým světě stejně - že jsem  na jednu stranu mostku hodila klacík či větvičku a běžela je očekávat na druhou stranu. Na straně druhé, tam však hrála jiná hudba, tam bylo divadlo akčnější - hráz vodu divoce chrlila a voda se pak valila a přepadávala sama přes sebe a předbíhala se, dokud se z toho člověku nezatočila hlava. 

A na té divočejší straně mostku také jeho tvůrce narafičil, k velké radosti dětské zvídavosti, ten lákavý oltářík: z kamene vystavěný hranol, jehož účelem bylo snad zpevnění hráze a který končil tak metr pod zděným zábradlím mostku vybetonovanou plochou asi metr na metr. Ideální pozorovatelna vystrčená do těch hřmících vod. Uvidět tam svoje pětileté dítě, omdlela bych hrůzou. Vždyť i dnes způsobuju svým dospělým dětem modřiny na pažích od pevného stisku, když udělají tu chybu, že mne vezmou s sebou na nějakou rozhlednu. Ale tenkrát, když jsem tam stávala ve středu té divoké filharmonie a motala se mi hlavenka s vlajícími vlásky, tenkrát mi bylo skvěle. Tehdejší způsob dětství sebou asi nesl zvýšené riziko nedožití se dospělosti, ale možná je to jen zdání z dnešního pohledu, vždyť dříve zas vesnicí projelo pár aut za den a v každé vsi býval jen jeden „divnej pán“, o kterým tak nějak všichni věděli a prostě se mu vyhnuli. A myslím, že ti divní pánové dřiv pěkně dodržovali soulad formy s obsahem jako třeba padouši v kreslených Rychlých šípech, prostě vypadali pěkně divně, aby nebyla mejlka, a nekomplikovali to tím, že by vypadali jako ctihodní bankovní úředníci či vtipní hodní strýčkové. 

Když už mne hypnotizování klidné hladiny na jedné straně mostku a točení hlavenky na straně druhé omrzelo, vždycky se na hrázi našla jiná zábava. Opět neskutečně dlouho mne bavívalo dřepět na bobku a pozorovat nadšení mravenců, když jsem jim velkoryse věnovala ocucaný bonbón (Maliny za 2,- Kčs). Jak tu dobrou zprávu zvěstovali kámošům dál a dál, jak se  seběhli a nadšeně tu obří sladkou kouli oblézali a přeměřovali a počítali, jak ji dostat domů (občas jsem jim to usnadnila  tím, že jsem jim shůry seslala menší úlomek, který snadno unesli), jak mi byli vděčni a  vzývali mne “Ó, děkujeme Ti, dobrý Bože” ... “Prosím. Rádo se stalo.” 

Na hráz jsme často chodili i s mým milým v sedmnácti letech a k mé radosti se úžasnost toho místa léty ani dospíváním nikterak neumenšila. Jen se mi nějak nepodařilo mu sdělit, co to místo znamenalo pro pětiletou holčičku. Ale nijak jsem se tím netrápila a užívala si přítomného kouzla. Pokusila jsem se zopakovat to i o mnoho let později, když jsem se zamilovala ve svých čtyřiačtyřiceti. Hráz, mezitím už opravená po povodních v roce 2002 (protrhla se 13.8.2002 ráno; předtím moje milá voda zaplavila mé milé Tchorouce a jen chvíli po tom, táž voda, i moji milou rodnou Blatnou), mne za mou důvěru a věrnost odměnila tím, že mi na kratičký moment, krátký a silný jako déjà vu, dopřála pocit, že je mi právě těch sedmnáct. Byly to asi tři vteřiny při chůzi vyprahlou travou, kdy rostliny šustí a rozličný hmyz bzučí, kobylky vržou krovkami a odskakují na poslední chvíli z cesty a slunce vám pere na hlavu, tak v ten moment jsme se chytli za ruce a při chůzi se na sebe žulili a v tu chvíli jsem byla úplně mladá. Být tehdy babička ještě naživu, ty lívance pro mého milého bych z ní vymámila, ten by je uměl ocenit.