Milovnice koček v nemilosti

Miluška mě nemiluje. Tak ona není nijak vášnivá tak nějak celkově, její vztahy jsou záležitosti dlouhého opatrného budování. Snad jen jednou se jí vášeň k člověku vymkla kontrole a chovala se zničehožnic k mému bývalému manželovi několik minut natolik něžně a vášnivě, až jim z toho poté, co dojetí opadlo, bylo oběma trochu trapně :)

Ale trapně netrapně - stejně jsem mu samozřejmě ten Milušky spontánní projev přízně záviděla. Nepochybně byl nějak označkován svojí vlastnitelkou Jůlinkou - nějakým písmem, který jen kočky a Lister umějí číst, a na jeho rukávu pravděpodobně stálo něco jako "Tohle je moje. Celej tenhle člověk je můj...Mňauk mňauk, miluju Tě...jo, co jsem to chtěla - žádná mi na něj nešahejte, vrrr, grrr, je celej můj." Miluška si to asi přečetla a ta vášnivá zpráva na tom zadaném muži jí pravděpodobně vypla sebeovládání a chtěla také poznat, jaké to je, když kočka miluje lidi, kteří jí patří.

K lidem ve svém vlastnictví se Miluška chová vesměs mírně a shovívavě - No dobře, tak si mě teda pohlaď, když Ti to udělá takovou radost, hlavně mi nesahej na břicho a zadní nohy - no co jsem říkala o tom břichu? Jo a nechovej mne, prosím, no tak teda Ty můžeš, no, Ty, který otvíráš paštičky, ale ne moc dlouho, prosím Tě, no zas tak dobrý paštičky nekupuješ, tak to už stačí, ano? Ten, co otvírá paštičky a konzervičky, ten si může dovolit k Milušce nepochybně nejvíce. Pak ta, která v noci otvírá dveře, když na ně zaškrabete, ta si zas po měsících věrné služby plné nočních otvírání různých dveří a oken za celkem trpělivého tichého brblání vysloužila tu poctu, které si jistě považuje, neb je to od kočky vyznání přízně, že totiž když si chce vyznamenaná osoba přečíst noviny, Miluška si na ně sedne. Sděluje jí samozřejmě - to já jsem tvoje nejzajímavější novina, nejzajímavější článek, to já jsem tvůj první program - ano, vím že tě ta pocta dojímá, jistěže.

Nedávno mi maminka říkala: "Dneska jsem se vůbec nevyspala, furt chtěl někdo někam chodit a votvírat dveře. Nejdřív jsem tomu vůbec nerozuměla a přišlo mi nepravděpodobné, že by maminka vstávala kvůli tomu, aby tatínkovi otvírala dveře při noční cestě na záchod, pak teprve mi došlo, že měla na mysli cestovatelské potřeby zvířecí. Kromě kočky a kocoura bydlí s rodiči ještě pes a ten už to má taky celkem zmáknuté: Miluje, když jde maminka ráno na záchod a honem si lehne na její místo, hlavu na polštář, však je také člověk, tak co. No a onehdy (možná to zrovna bylo tu noc, kterou maminka proťapkala po baráku a prozívala u dveří) už to bylo Beníkovi nějak dlouhé, čekat na ranní uvolnění místa, proto předstíral, že chce jít ven, nu a když se maminka polospící dopotácela ke dveřím a otevřela je, pes nikde; on už dávno chrochtal blahem na svém nejmilejším místě.

Ale zpět k Milušce a k té kruté pravdě, že mne uvrhla v nemilost: Neměli jsme ji od koťátka a bůhví, jak prožila první měsíce či léta, když nyní v zimních měsících odmítá i za cenu prolité krve (krve toho, kdo by ji chtěl vynést na chvilku ven, pochopitelně) opustit vytápěnou domácnost, byť jen na minutu. A zimní období u nás, to už opravdu nejsou tři měsíce, jak tomu bývalo dříve. No nikoho si nikdy nepřipustila k tělu natolik, aby jí směl beztrestně a bez rizika zabořit obličej do kožichu a brblat jí lichotky "Ty ši nejkrášnější košiška, prinčežna, čo prinčežna, čarevna ši naše..." apod. Takže ukájet na Milušce své kočičí úchylky jsem nemohla nikdy, ale mohla jsem ji dřív, sakra, aspoň občas pohladit. Jenže tomu je nenávratně konec: Milušce lehce hnisalo jedno očičko a potřebovala ošetřit. Dva dny po sobě jsem jí otřela oko tamponkem s kapkami opthalmo-septonexu a poté jí do oka mázla trochu masti Opthalmo-framykoin. Zabralo to, očičko se zlepšilo. První den jsem si po operaci musela vydesinfikovat škrábance na rukou, druhý den už jsem byla šikovnější. Snad proto, že jsem druhý den unikla bez trestu, rozhodla se Miluška, že nic takového se již nikdy nebude opakovat. První následující dny, kdy po mém příchodu vždy skočila odkudkoli ladnou šipku přímo do útrob gauče, jsme se tomu smáli. Další dny, kdy už ve vnitřku gauče nečekala tiše na můj odchod, ale hněvivě drápala - úplně jsem těm drápavým vzkazům rozuměla - "Jsem strááášně naštvaná, že tu jsi! Nevylezu, dokud neodejdeš! Odejdi už, odejdi, nooo!" - drápáním přerušovala co nejvíc mé povídání s maminkou, až jsme musely jít raději na zahradu, jaké to byly výhružné drápance. Gauč byl také poměrně levnej, nemusel by to vydržet.

V dalších dnech jsem několikrát Milušku přistihla v domě ve volném prostoru. Bylo  vidět, jak se rozhlédla a bleskově poměřila vzdálenost gauče od ní, vzdálenost mě od ní, vzala v úvahu svoji hbitost a moji neohrabanost a výpočty asi vyšly v pořádku, protože se jen nervozně usmála a koukala na mne, co jako bude. Řekla jsem jí kočičí pantomimou, že jí nechám na pokoji. Ona mi řekla totéž. Pak zas já. Pak zas ona. (To se s vlídným úsměvem podíváte na objekt, k němuž chcete vyslat mírový vzkaz, přivřete pomalu oči, asi vteřinu je necháte zavřené a pak je zas otevřete). Tak jsme si to řekly. Pak jsem udělala mírný krok bokem a kočka v pohodě. Pak jsem udělala nenápadný krok směrem k ní a šup - byla v gauči.

"Miluše, ty nevděčnice, vždyť já Tě mám ráda! No, kdo Tě sem přinesl, chudáka bezdomovečka, no kdo?" Ani citové vydírání nepomohlo. Už si u ní neškrtnu.

No a vzhledem k tomu, že se citově nechytám ani u této své externí kočky a žádnou si do bytu v třetím patře paneláku pořídit nemohu z mnoha důvodů (úzké parapety, riziko vypadnutí kvůli nutnosti neustálého větrání kvůli kuřákům pod námi apod., navíc je mi líto koček, které nemají možnost proudit dovnitř a ven, jak se jim zlíbí), tak jsem frustrovaná kočičí máma bez kočky, taková milovnice koček v nemilosti. Pročež předpokládám, že většina mých FB přátel si už dávno blokla zobrazování mých příspěvků, neboť se neustále rozněžňuji nad fotkami koček a neváhám ty nejlepší z nich sdílet. Zjistila jsem při té posedlosti fotkami koček zajímavou věc: Už chápu, proč muži mají rádi fotky spoře oděných krásných dívek, umístěných na kapotě aut. Není to žádná sexuální degradace žen. Muži prostě mají rádi pěkný holky a mají rádi taky auta. Kdyby ta holka držela v jedné ruce půlitr s jejich oblíbeným pivem a v druhé talíř se svíčkovou od jejich (mužů) maminky, byla by ta fotka ještě dokonaleší, je to prostě kumulace příjemných vjemů. Už chápu ty garážové kalendáře. Uvědomila jsem si to, když jsem zjistila, že nejvíce ze všech kočičích fotek se mi líbí ty, na nichž kočku chová nějaký chlap - třeba hasič, který ji zrovna zachránil. Nebo klidně chlap bez zjevného druhu profese, který jen prostě má rád kočku. Myslím sice, že ty fotky, které těší mne, jsou spontánnější než ty, na nichž usmívající se slečnu studí hýždě od kapoty, ale výsledek je podobný - potěšení z pohledu na tu fotografii.

Takže myslím, že jsem našla díru na trhu - fotografický kalendář pro ženy, které mají rády kočky - hledá se 12 koček, které vlastní aspoň trochu fotogenického chlapa :)