LEKTVARY (Do Tchorouc, 11.díl)

“Babi, můžu SI vařit?” “To víš, že můžeš.” Znamenalo to, že jsem si z doopravdických potravin a zásob v kuchyňce, která byla špajzkou, ale říkalo se jí kuchyňka, mohla vzít cokoli pro svoji hru na vaření, jejíž výsledek nebyl nikdy poživatelný. 

Takže jsem trochu toho hrachu a krup povařila v doopravdickém hrnci na doopravdické plotně, spolu s několika pampeliškami, s cibulí, hrstí jitrocelových listů, ještě chybí trochu jehličí a pepř a skořice, co by tak ještě...aha, lžíce cukru, pár kuliček rybízu, semínka z té odkvetlé kytky, štipec majoránky a je to. Pak už jen počkat, až to vychladne, ochutnat, zašklebit se a vylít to do plecháčku udiveným slepicím. 

Plecháček byl prastarý hrnek s omláceným smaltem a své místo měl s několika kameny, na kterých se dobře rozbíjely lískové oříšky, v jakémsi koutu tvořeném dřevěným záchodem a hnojištěm. Na dnešních sterilních zahrádkách by své místo nenašel, nepřežil by první sobotní úklid, ale kdyby se tenkrát někdy stalo, že by se organizovaně uklízel dvorek u babičky, položila bych ten hrnek k tomu hajzlíku a kamenům. Asi bych na něj dávno dočista zapomněla, kdyby mi ho o mnoho let později v celé kráse neoživila píseň Hrnek od skupiny Marsyas (Třináct let tu ležím sám a nikým nehledán, smalt už na mě nedrží, jsem hrníček z pápěří...)