Já nechci berle - pokračování

"Haló, je tu někdo?", křičí vesele sestřička, jen co bravurně přistaneme (řídí skvěle) v chodbě u operačních sálů. "Hm, nikdo, no tak to holt vodoperujem samy, no". Zdálky protestuje jeden z lékařů: "Jsme tu, jsme, děláme papíry od předchozí operace, pojeďte sem, už to budeme mít." Vůbec mne to zahlcení administrativou neudivuje, když vím, že EU vyžaduje výkaz i na učesání stařečků v domově důchodců. Holt pokrok nezastavíte.

Přijíždíme na sál, snažím se spolupracovat a provedu něco, co by se velmi vzdáleně a s velkorysou tolerancí dalo nazvat přehupsnutím z pojízdné postele na operační stůl. Fakt se snažím udělat dobrej dojem. Ovšem vzhledem k tomu, že jsem oděna pouze čtvercem z  buničiny, asi chlapce neoblafnu, že jsem čiperná mladá štíhlá baba, slepí asi nebudou a operace jsou jedinými situacemi, kdy přiznávám i váhu - ba co přiznávám - obvykle před operacemi sonduju, zda moji váhu anesteziolog opravdu zná a vzal ji v potaz, při hovoru se snažím nenápadně zjistit, zda umí trojčlenku, pro jistotu se snažívám vyloudit dvojité dávky narkózy apod. Tentokrát se jedná o můj první epidurál, takže vše bude trochu jinak.

Ležím jak paša, všichni kolem kmitají, sehraný tým sympatických lidí. Někdo pustil hudbu, hraje Springsteen, říkám "No, pěkně tady hrajou, to je paráda, nemůžu si stěžovat." "Že jo," ozve se jeden z lékařů, "Vy byste tu s náma měla pracovat" koukne schválně přísně na jednu sestřičku, která asi nerada big beat. Plácám ještě něco ve smyslu "ještěže tu nepouštíte Michala Davida", a pak se rozhoduju, že budu chvíli hodná, protože anesteziolog se bude trefovat mezi mé obratle, což vyžaduje šikovnost a zkušenost a klid vždy, natož u oplácaniny, která má na zádech rýhu, žádné vystouplé hrbolky obratlů. Sedím tiše a nehybně ve stanoveném úhlu předklonu a cítím k tomu doktorovi nesmírnou důvěru a takovej jakoby vděk. Cejtím nad sebou jeho převahu a je mi to příjemné. Škoda, že vidí, jak jsem tlustá, sakrapes (a kdyby to náhodou neviděl, tak první moje otázka poté stejně byla, zda je množství znecitlivující látky stejné jak pro tlusté, tak pro hubené). Trefil se na první pokus, fakt šikovnej. Mám si lehnout a čekáme, až mi znecitliví noha. Sestřička mne páše pásama, tak se ještě honem snažím neohrabaně otočit za sebe a ona: "Co je? Potřebujete něco?" "Ale jen se koukám, jestli mám za sebou ještě toho pana doktora, co mi píchal tu injekci." "Máte, to víte, že máte, myslíte, že by Vám něco pích a šel by domů? " Já nevím, to víte, je pátek..." Doktor - milovník big beatu - se přidává: "Kdepak, to on tu zůstane až do konce, on je totiž vždycky děsně zvědavej, jak to dopadne." Odmlčí se a dodá: "Ostatně jako my všichni" a zažulí se jak Macháček ze Samotářů. "Tak co - už můžem? Už nám neuteče?" Najednou vidím úplně zvednutou nohu, kterou lékaři drží a natírají dezinfekcí, a chvíli trvá, než mi dojde, že je to moje noha, kterou cítím, že mám dole položenou. Teda necítím ji, ale mozek si pamatuje, kde ji zanechal, asi. Zatahujou mezi mnou a operačním polem plentu, ale ze začátku operace doktoři ještě běžně mluví, tak je honem ještě informuji, že od svého ortopeda mám předepsané dlouhé štíhlé nohy, tak kdyby to laskavě vzali v potaz. Za chvíli slyším jednoho doktora, jak povídá druhému: "Hele, neuděláme si tu pojistku? Byl tu zas ten pojišťovák." A druhý mu odpovídá: "Myslíš pojistku na blbost?" Propukám v záchvat smíchu a sestřička se směje se mnou a má radost, že tam má takovou veselou kopu a povídáme si. I když myslím, že některé typy pacientů by měly mít narkózu povinnou. Pak se ozývá jen cinkání a doktoři pracují mlčky, tak jsem už zase (už podruhé) hodná a nekecám jim do toho. Přeruší to oni, a to konstatováním "Máte artrozu jako prase." Za chvíli mi nabízejí podívat se do monitoru na tu hrůzu, co mám v koleně, zajímalo by mne to, ale zrovna mám slabší chvilku kvůli tomu epidurálu a ten sympatickej anesteziolog mi přidržuje misku, ach jo, stydím se a omlouvám se mu a on: "To je v pořádku, my víme, že to neděláte schválně." Za chvilku už je mi zase dobře, ale nabídka na artritický televizní pořad už pominula, už mi dirky od artroskopie zašívají. "Tak já jsem se poprvé v životě mohla podívat do svýho kolena, a já to tady probleju za plentou." "No, to je ale smůla, viďte." Po chvíli se plenta se odhrnává, hlavní operatér děkuje celému týmu a já jim taky všem moc děkuju, doktor bigbíťák se ke mně nakloní a povídá: "Tak, paní Firichová. My už jsme tady hotovi a jdeme domů. Za pár hodin Vám to přijde k sobě, tak pak slezte, jděte támhletou dlouhou chodbou, jo a nezapomeňte zhasnout."

Druhý den při převazu se panu operatérovi tak trochu omlouvám: "Víte, je mi trochu trapné, že jsem si za vámi, za expertem na menisky a vazy, vyjela s obyčejnou stařeckou artrózou." "Ale jděte, takových už jsem viděl". "No a moje sestra, zdravotní sestra, se mne bude ptát, co jste mi vlastně dělali?" "No vyčistili jsme tam ten nepořádek." "Jako bordel?" "Jo, to je přesnější". "A helejte, tady mám ten předpis na ty dlouhé štíhlé nohy." "Hm..no to víte, šla jste včera na operaci poslední ze všech, tak jste dostala, co na vás zbylo."

Další den při propouštění slibuju: "Až přijedu příště, slibuju, že to bude s něčím pořádným."

A pan doktor na to: "A já zas slibuju, že do té doby seženu ty dlouhé štíhlé nohy. Snad už budou na skladě, to víte, teď na přelomu roku jsou výpadky v dodávkách."

To je tak krásný, když někdo něco umí. A když je u toho i humor namísto ješitnosti, tak o to je to krásnější a mě osobně to i dojímá. Jsou to machři. Děkuju Vám, chlapci.