CHVÁLA ZAPOMNĚTLIVOSTI

Je konejšivě utěšující, že všechno zlé je k něčemu dobré. U některých zdravotních neduhů, které si u mne po čtyřicítce začaly dávat sraz, jsem sice ještě zcela neidentifikovala oblast jejich prospěšnosti, nevím třeba, čím by se mohla zhodnotit potíž, kdy kvůli zamrzlým ramenům nedosáhnete v autě z místa řidiče na zadní sedadlo pro kabelu či když doma na nejvyšší poličku kuchyňské linky dosáhnete jen se sykáním, ale výhody se jistě ukážou časem - třeba je to znamení, že člověku stačí vlastnit jen jeden talíř a jeden hrnek a taky že za jízdy se máte soustředit na provoz na silnici, a ne šmátrat v tašce po mobilu.

Potěšilo mne však, když se zcala jasně začaly rýsovat výhody postupujícího úpadku paměti: Onehdy jsem z čiré sentimentality začala listovat jednou z mých nejoblíbenějších knih a náhle jsem zjistila, že příběh je velmi napínavý a já jsem tuze zvědavá, jak bude děj pokračovat. Není tedy nutné číst stále nové a nové knihy, no vida. Ušetří se peníze za nákup knih i místo v knihovně - těch 10 nejoblíbenějších knížek úplně postačí.

Není už tolik půvabné, když po letech nepoužívání matematiky zjitsíte, že nejenže nevyřešíte kdysi oblíbenou diferenciální rovnici, což by se dalo pochopit, ale ani obyčejnou kvadratickou rovnici, no možná že vůbec ani žádnou jinou; nakonec děkujete za to, že vládnete trojčlenkou, abyste si spočetli, kolik budou stát třeba dlaždičky nebo koberec.

Ale když už ta selekce paměti tolik přitvrzuje, není od věci hledat na tom spíše ty výhody - kupříkladu si můžete  rozšířit okruh přátel, neboť si přestanete pamatovat, co Vám ten či onen pacholek před lety provedl. Nebo začnete jíst špenát, protože zapomenete, že ho celý život nejíte. Zasmějete se znovu a od srdce starým dobrým vtipům a já osobně mívám dvakrát až třikrát radost z každého hrnku kafe, který si uvařím - pokaždé na něj zapomenu a pak na něj s milým překvapením po chvíli narazím.

Pěkného zhodnocení zapomnětlivosti jsem se dočkala minulý týden: Ač celoživotně bojující s nadváhou, po dlouhé době jsem se rozhodla zakoupit si a bez výčitek si užít tabulku kvalitní hořké čokolády. Měla jsem v plánu si užívat při odpolední kávě, taková tavící a olizující a celkově trochu upatlaná záležitost, která ovšem stojí za to. Čokoládu jsem po příchodu do práce šoupla do soukromé přihrádky a začla jsem pracovat. Asi po dvou hodinách jsem potřebovala oddech od právě prováděné činnosti, koukla jsem tedy na internet, kde na mne zakřičel titulek článku: "Uspěchaná doba může za obezitu, stres zajídáme sladkostmi". A jó, já mám vlastně tu čokoládu, paráda, nenechala jsem si autorem článku zkazit radost ani na vteřinu a šla jsem postavit na kafe. Samozřejmě v souladu s výše uvedeným jsem na kafe zapomněla a po hodině jsem ho ke své velké radosti našla (už studené sice) a vypila. Po další chvíli, když už zel hrnek prázdnotou, jsem narazila znovu na ten samý článek na internetu a v tom mi to došlo: Ano, vkládám do té diagnózy velké naděje, pan Alzheimer jediný může dokázat, že jednu přijde čas, kdy možná zhubnu - jednou se třeba stanu vetchou stařenkou, která se zapomíná najíst...