BLAŽENÝ POCIT, BÝT FARAONEM (Do Tchorouc, 14.díl)

Šuplík mě pokousal! Ta zpráva se šířila rychlostí blesku a hned se přijímala příslušná opatření. Tak správné by bylo napsat spíš, že mne Šuplík kousl. Jednou. A kousl mne proto, aby mi sdělil, ať mu dám pokoj, když právě jí. 

Naštěstí to tehdy dospělým došlo (a i já jsem se  zaplaťpánbůh přiznala) a soustava opatření tedy nezahrnovala, doufám, trestání nebohého milého zablešence (a opravdu ty jeho, tedy psí, blechy na člověka nešly, víte?).
U babičky byli tehdy zrovna i oba moji rodiče. Opatření probíhala v takovém duchu, že na to dodnes vzpomínám s dojetím a tak trochu se něco ve mně vzpouzí tomu věřit: Ránu mi vydezinfikovali a zavázali do čistých vyžehlených kapesníků. A protože to pořád bolelo, někdo z nich musel vymyslet, že vjem bolesti je potřeba přehlušit jiným silným vjemem. Nevím, kdo přelaskavý to byl, vím taky to, že slovo „vjem“ ani jiné další zbytečné pojmy u toho určitě nepadaly, a za to, co nastalo, jim budu vděčná až do smrti: Vynesli ven pod hrušku postel ze sednice. (Pořádná festovní postel, mnohem širší než futra, představuji si to vytáčení pravého úhlu v malé předsíňce...). Na postel dali matraci, na to duchnu, na duchnu posadili mě, za záda mi nacpali několik načechraných polštářů a nakonec mne, sedící a chránící si tu náhle důležitou ruku, ještě přikryli další duchnou. A někdo z dospělých, asi tatínek, dojel (netuším kam!) s termoskou pro zmrzlinu. Zmrzlinu jsme tenkrát mívali jen výjimečně a ve Tchoroucích snad nikdy mimo tuto příhodu. A tím opravdu docílili toho, že to kousnutí přestalo bolet. To už opravdu nejde, fňukat, když sedíte jak paša v nadýchanách duchnách a cpete se tou nejlahodnější věcí na světě, samozřejmě že vanilkovou. A když ten obraz dnes vidím, celý to sousoší posazený pod hrušku do slepičinců, myslím, že Kusturica by si to z fleku natočil. Nesetkala jsem se v životě s větším projevem láskyplného rozmazlování v rámci pofoukání bebíčka.