Moje milovaná babička mi věnovala krásné dětství, ale dodnes kvůli ní ztrácím spousty minut denně. Podezírám ji totiž, že má prsty v tom, že nedokážu nikam přijít načas, všude čumákuju minimálně o 15 minut dříve.
To její naprogramovávání mého přístupu k času bylo rafinovaně nenápadné. Dny u babičky byly plné svobody, mysticky voněly příslibem zdání nekonečnosti prázdnin, běda však, když se jednalo o pouhou jednodenní návštěvu. To tři čtvrtě hodiny před odjezdem vlaku začala nám dětem vtiskávat pětikoruny na zmrzlinu (pro mladé: pro představu reálné hodnoty mince v dnešní době vynásobte deseti), hra zdvořilého odmítání končící vděčným poděkováním zabrala tak pět minut, dalších deset minut se babička při konverzaci nervózně ošívala, až z ní půl hodiny před odjezdem vlaku vypadlo: "Děti, nechci vás vyhánět, ale měly byste už jít." Zhruba pět minut jsme se dokázali bránit, dalších pět minut smířeně oblékat a obouvat, minutu na rohu mávat (babička nás vždy doprovodila na draha, počkala, až je přejdeme, a pak jsme si přes ně mávali, asi aby se ujistila, že jsme opravdu odešli), v každém případě do pěti minut jsme byli na vlakové zastávce, kde jsme čtvrt hodiny čekali, dost často ve větru a plískanicích. Myslím, že dcera, která za námi občas jezdí přes půl republiky, si takového fóra nedala ani jednou, beztak dobíhá z tramvaje na nádraží v okamžiku, kdy vlak přistavují na perón. Ale kdepak my, my jsme nenechali nic náhodě. A cestovali jsme prosím celých 6 km. Jednu vlakovou zastávku. Vlak se rozjel a za tři minuty začal brzdit. Kdyby nám ujel, jel by další. Kdyby další už nejel, mohli bychom odjet až ráno a stihli bychom jak školu, tak práci. Jsem tím chuděra celá poznamenaná.
Nějak jsem si na ten režim totiž zvykla. Dočista to ve mně zabilo možnost stát se cestovatelem rebelem. Jakmile někam cestuji, den předem pořizuji výtisk z IDOSu. Je-li cílem mé cesty třeba nějaká neznámá ulička v části Prahy, kde jsem nikdy či dlouho nebyla, neváhám podrobně prozkoumat i mapy.cz, a to jak variantu s mapou obecnou, tak leteckou - pro představu reálného vzhledu ulice. Hm, hm, tak tady naproti je ten obchoďák s parkovištěm, vida; a hnedka v třetí uličce to najdu, jasně. Klepu se v mrazech na zastávce autobusu minimálně 10 minut - když se hodně snažím, 20 - když si nedám bacha. Na jednání na úřadech, na výběrová řízení, na pracovní poradu s kolegy do vedlejší kanceláře, všude dorážím nechutně brzy a nejde s tím lautr nic dělat. Jedinou výjimkou, kterou hýčkám, neb nechápu, jak jsem to mohla dokázat, byly dvě návštěvy restaurace, kdy jsem na setkání s kamarádem dokázala přijít pozdě (!) o několik minut a jsem na to nezřízeně pyšná. Je to neuvěřitelný úspěch. Jen se trápím, zda to není spíše zásluhou toho kamaráda nežli mou, pracuje totiž leta u Českých drah, a tak možná jeho aura vyzařuje nějaké vlny zpoždění již automaticky. S nikým jiným se mi to nikdy nepodařilo.
Jednu naději ještě mám - chci-li se s tímto přístupem státi rebelem, ještě by to mohlo vyřešit odstěhování do Japonska. Japonci údajně chodí na autobus až o hodinu předem. Případně mohu poprosit neteř o soukromý zpožďovací kurz, neb ona dokázala naučit kamarádku Japonku přijít na autobusovou zastávku AŽ patnáct minut před odjezdem namísto hodiny, takže to děvče z toho, jak je odvážné, mělo oči celé vykulené a do Japonska se vrátilo jako chladnokrevný rebel.
