Já bych se spíš potřebovala naučit, jak být aspoň občas někde včas.... Babička na mě sice působila úplně stejně, ale nezanechalo to na mně pražádných stop. I kdybych si nechala rezervu třeba dvě hodiny, vždycky se něco semele a já dobíhám s jazykem na vestě. Momentálně se můžu vymlouvat na děti, ale ty nebudou malé věčně...

Jsem teď taky trochu mediální hvězda. Na začátku článku se mi honilo hlavou, cože je to za autorskou licenci. Prej chodí včas, vím přece nejlíp, že nechodí. A ejhle. Aura, hmm. My nejezdíme včas? :-)

Čumákuješ! To slovo miluju a taky jsem si vzpomněla na babičku . Krásný slovo. Asi ho taky začnu používat.