Je přirozené, že když jdete na nějakou důležitou schůzku, nové místo nebo se na něco hodně těšíte, máte stres. Ten se projevuje tím, že se vám lehce třesou ruce, máte stažený žaludek, jdete třikrát za sebou na záchod, ale už během cesty na dané místo svou nervozitu rozdýcháte, a i když vám srdce tluče o něco rychleji, než je obvyklé, provází vás už jen lehký stresík, který je spíše motivující. Jenže někdo je citlivější, jeho duše je náchylnější a každá změna v běžné rutině v něm vyvolává stavy podobné střevní chřipce a infarktu zároveň. Navíc se v médiích stále dovídáte o nových záhadných nemocích a stavech, s kterými si lékaři neví rady. Slyšíte o někom, kdo se zhroutil někde na ulici, pozvracel se v kině nebo omdlel na zastávce. Lékař vám naměří trošku vyšší tlak, je vám špatně z horka. K tomu si přečtete na příbalovém letáku o vedlejších účincích vašich léků na senou rýmu a vzápětí si je vsugerujete. Vše se propojí, smíchá a skočí to na vás. Jste ve stavu, kdy nejste schopní vyjít z bytu. V horších případech nemůžete být ani sami se sebou doma, voláte si po x-té záchranku, že tentokrát ten infarkt opravdu máte. Absolvujete kolečko odborných vyšetření. Gastroskopie, CT, EKG, endoskopie. Nikdo nic nenajde. Putujete k psychiatrovi. Vaší diagnózou je panická psychóza.
Já jsem si prošla jen tak třetinou těchto zastávek. Když jsem byla ve stavu, kdy už jsem opravdu nemohla dojít do práce, šla jsem k psychiatrovi hned, protože o této nemoci jsem už slyšela. Když jsem byla doma, nikam jsem nemusela, fyzicky mi bylo dobře. Ale jen myšlenka na to, že bych musela jít třeba jen na procházku s kamarádkou, ve mně probouzela obrovskou vlnu nevolnosti. Předepsaná antidepresiva mě nejdříve utlumila. Spala jsem, nejedla. Když jsem si na ně zvykla, chovala jsem se jak po čtyřech pivech a třech panácích. Moje zábrany byly posunuty o hodně dál. Dokázala jsem všechno, co jsem si zamanula. Byla jsem hrozně free.Po dojedené krabičce léků už jsem se chtěla chovat normálně. Chtěla jsem to zas být já. Když jsem v pětadvaceti závislá na lécích, jak budu vypadat v padesáti? Vyslechla jsem svou duši, co opravdu chce, a stala jsem se matkou. Hormony dělají zázraky. Devět měsíců pohody, po šestinedělí pád na hubu. Co těhotenství utlumilo, to odcházející hormony probudily, rozbouřily a zmnohonásobily. Opět jsem měla problémy chodit ven, jít s dítětem k doktorce, nakupovat. Postupně jsem problém překonávala, jakž takž fungovala, pak znovu otěhotněla. Opět nastala pohoda, po šestinedělí totální pád do hloubky zoufalství. Psychóza narostla do obřích rozměrů. Stres z příchodu malinkého miminka, do toho letní teploty přes třicet stupňů a já vystresovaná, že omdlím a upustím miminko. Teď jsem opravdu byla na dně. Bála se vyjít z bytu, bála jsem se být i v něm. Našla jsem ale kamarádku, která kdysi řešila podobný problém. Chodila i na terapie. Popisovala mi, jak terapie probíhaly, a já si sama stanovovala cíle, vystavovala se expozicím. Chtěla jsem se zkusit vyléčit sama, bez antidepresiv. Každý den jsme si stanovovala, kam dojdu, co udělám. Stačilo koupit pečivo, dojít s dětmi na hřiště, koupit si zmrzlinu a tu slízat na lavičce na náměstí. Na panickou psychózu ještě nikdo neumřel. Nikdo nikdy neomdlel jen proto, že sedí někde na veřejnosti. Nikdo se nepozvracel jen kvůli tomu, že nesedí u kávy doma, ale v cukrárně. Nikdo nikdy neumřel na panickou psychózu. To byly hlavní myšlenky, kterými jsem se řídila.
Přihlásila jsem se se synem na cvičení a hudební kroužek pro rodiče s dětmi. Musela jsem překonat sama sebe. V dané dny jsem od rána chodila na záchod, jedla jen věci, po kterých mi zaručeně nemůže být špatně. Rohlík s máslem, oloupané jablko. Nepila jsem kávu. Většina panikářů spíše trpí na vsugerování si, že mají vysoký tlak, brní jim končetiny, dělají se jim mžitky před očima apod. Já mám největší strachy spojené s trávicí soustavou. Moje noční můra je pozvracení se na veřejnosti, pak omdlení. Takže v den, kdy mě čekala nějaká „hrůzostrašná akce“, jsem se snažila konzumovat jídla, po kterých se pozvracet prostě nedá. Stejně mi pak bylo šíleně špatně, při cestě na zájmové kroužky jsem se toužila otočit a běžet domů. Pro syna jsem to ale udělat musela. Moc se na ně těšil. A já pak deset minut po začátku hodiny začala být z pravidla úplně v pohodě. Stanovovala jsem si vyšší a těžší cíle. Děsila mě divadla, tak jsem si koupila lístek a šla tam. Po půl roce už se ataky objevovaly fakt zřídka. I teď mám těžší a lehčí dny. Někdy mě přepadne nevolnost, kterou si neumím vysvětlit. A to mě hodně znervózní. Bojím se všech nemocí a jsem zoufalá ze stavu, kdy nevím, jestli je mi na omdlení jen v mojí hlavě, nebo fakt na mě leze nějaká chřipka a kvůli tomu jsem slabá. Musím ale říci, že poslední rok žiju opravdu plnohodnotně. Nejsem obětí svého bojácného mozku. Jsem na to pyšná, že to zvládám bez léků. A moc si přeju, aby to tak zůstalo.
O své nemoci jsem hledala co nejvíce informací. Snažila jsem se o ní dozvědět maximum, tím jí pochopit a položit ji na lopatky. Při této cestě jsem narazila na velké množství mladých, fyzicky zdravých lidí, kteří už několik let nevyšli z bytu. Žijí virtuálním životem uzavření mezi čtyřmi zdmi. Nejsou schopni jít ani vynést odpadky. Odkázáni na pomoc druhých. Na jejich profilových fotkách jsem si všimla, že jsou z pravidla velice krásní. Dbají o svůj zevnějšek. Mají nádhernou schránku pro svou křehkou duši. Tato nemoc totiž postihuje hlavně lidi, kteří jsou na sebe moc nároční. Často je to dáno vlivem okolí. Rodiče, kteří chtějí z dětí dokonalé tvory, kteří nechybují. Psychicky labilní partner, který vám vyčítá určitý nedostatek. Účinnou zbraní je tedy umění, hodit se do pohody a nebrat svět, ani sebe tak vážně.
