Jak nakrmit dítě

     Když jsem byla ještě bezdětná, představovala jsem si krmení dětí jednoduše. Tedy zcela úplně normálně. Malé miminko se kojí, pak se přidají kašičky a zeleninka. Uvaří se, rozmixuje, vezme se lžička a jídlo se postupně dostane pomocí ní do batolecího bříška. Tak v roce dítě lžičku převezme a krmí se samo.  K tomu se podávají různé druhy finger foodu. Kolem 3 let se dítě naučí jíst příborem a je zcela ohledně konzumace jídla samostatné.

     Realita mě zcela šokovala. První syn se narodil nedonošený a sací reflex měl nulový. Tři týdny jsme se snažili na novorozenecké JIPce dostat do něj mléko jakýmkoli způsobem a nenechat ho umřít hlady. Sonda do žaludku, stříkačky, flašky a já se seznamovala s různými způsoby, jak ze sebe dostat své mléko. Ani jsem netušila, jak každého zajímá, zda novopečená matka kojí či ne. Styděla jsem se za to, jak jsem neschopná a nedokážu nakrmit své dítě. Každé 3 hodiny jsem odstříkávala, což trvalo tak 20-30 minut a pak dalších 45 minut dostávala získané mléko do malého klučíka, který ho vzápětí alespoň část vyblinkal. Nevěděla jsem, jestli je noc, či den. Procitala jsem z bezvědomí a hned se věnovala hlavnímu úkolu, mléku. Dny se dělily na tříhodinovky, mezi tím hodinka a půl pauza, pak opět následoval koloběh těžby a zpracování suroviny. Po čtyřech měsících tohoto martýria jsem to vzdala, koupila umělou výživu a stala jsem se konečně klidnou maminkou, která si své miminko užívala a nebrala ho jen jako objekt, který musí plnit ze sebe vydolovaným mlékem.

     Nová legrační kapitola začala společně se zeleninovými příkrmy. Vařila jsem v miniaturních kastrůlkách, servírovala v ještě menších mističkách a dítě z tohoto malinkatého množství mrkvového pyré dokázalo vytvořit obrovský nepořádek. Zamazal sebe, křesílko, v kterém seděl, od jídla jsem byla já i půl místnosti, kde krmení probíhalo. Ještě dnes máme otisk mléčné kaše na stropě v obývacím pokoji. Časy krmení se pro mě staly opět noční můrou. Při krmení mi tekly nervy, při úklidu s emi chtělo brečet. Naštěstí bylo léto, syn obědval jen v plence a večerní koupání bylo přesunuto na čas polední.

     Jídlo se v ústech batolete hromadilo, oběd trval klidně hodinu a já se při krmení nudila. Následoval krok vedle a při jídle jsme na ukrácení času začali pouštět televizi….Stalo se to, že potomek nechtěl jíst nikde jinde, než v obýváku na gauči a sledovat u toho pohádku. Zjistili jsme ale, že čím více se syn do příběhu zakouká, tím více nevědomky žvýká a polyká, více toho sní. Svitla naděje na to, že už nebudeme poslouchat uštěpačné poznámky okolí na synovu vychrtlou postavu. Celý den jsme se zabývali jídlem, ale maličký vypadal neduživě, připomínal kostřičku.

     Dnes čtyřletý syn je mlsný, ale čas od času ho popadne hlad a má dny, kdy opravdu dobře jí. Mnohému pomohla školka. Co se ale nenaučil a co je marné, je spolknutí masa. Syn ho rozkouše a v tváři si udělá karbanátek, který si ponechává schovaný v ústech po několik hodin. Někdy se přes masovou kouli i nasvačí, sní jogurt, ale maso od oběda stále zůstává  v tváři.

      Při jeho stravování se řídíme heslem: je jedno, co jí, v kolik to jí, hlavně že jí. Spásou jsou pro nás návštěvy, kdy ho nemusíme násilně krmit my, ale náš úkol převezme většinou jedna z jeho babiček či tet. Situace se také zlepšila s příchodem na svět malého brášky. Ten je totiž jeho pravým opakem a k jídlu ho motivuje tím, že jak něco starší bratr nejí, mladší neváhá, a dobrůtku mu sní. Chlapci tedy většinou společně bojují o to, kdo toho více ukořistí ze společné mističky, z které je krmím. To se mi vyjevilo jako nejefektivnější krmení-podávání jídla z jedné nádoby.  V dětech to probouzí soutěživost o poslední sousto.

     Mladší dítě jsem donosila. I když to bylo s chlupem, počítá se jako donošené. Po porodu se přisálo, budou mu za tři měsíce 2 roky, a přisává se stále  . Kojím jen v noci a zatím v tom vidím více výhod, než negativ. Ušetříme za umělé mléko, je to pohodlnější a se synem tak prohlubujeme silné pouto mezi matkou a dítětem.

     Začátek příkrmů byl drsný, ale už jsem do toho šla se zkušeností a ledovým klidem. Zeď se zeleninovou krustou, naschlá kaše na nábytku, vytírání po každém jídle….nevadí, jednou to skončí. Teď prožíváme období „ já sám“, což na někdy uklizenou a čistou domácnost, alespoň na chvilku, vůbec nevypadá.  Ale je to veselé, chutná mu téměř vše a já se vypracovala na velice schopnou uklízečku.