Pandemie koronaviru způsobila spoustu utrpení a těžkostí. Doslova změnila celý svět. Teprve se ukáže, zda dočasně či trvale. K mé lítosti bohužel také obnažila zásadní problémy fungování Evropské unie ve stávající podobě.
Na úvod musím a chci zdůraznit, že jsem velkým zastáncem základních myšlenek a hodnot Evropské unie. Považuji ji za historicky unikátní projekt, který zajistil mnoho desítek let mírového soužití a spolupráce mezi dnes už téměř třemi desítkami zemí. Evropská unie umožnila nám všem do té doby netušené možnosti cestování, studia i podnikání. Z evropských fondů do české republiky přitekly a stále tečou stovky miliard korun na výstavbu infrastruktury i řadu dalších prospěšných věcí. V takto pozitivním duchu bych mohl pokračovat ještě dlouho.
Události posledních měsíců mě ale bohužel nutí kritizovat. Jsem starostou Železné Rudy, která leží přímo na hranicích s Německem a je prakticky propojená s Bavorskou Rudou. Před pandemií jsme žili v opravdu skvělých sousedských vztazích, které se podařilo během let minulých vybudovat. Vzhledem ke svému věku nejsem logicky pamětník, ale přesto si dovolím tvrdit, že naše vzájemné vztahy byly nejlepší v historii. Bylo zcela běžné, že jsme se navštěvovali, přátelili, Češi jezdili na nákupy do Bavorska, Němci zase k nám.
Poté ovšem přišla kovidová krize. Právě během ní se měla ukázat síla Evropské unie, jenže se bohužel ukázal spíše opak. Symbolem nezvládnutí situace pro mne byly zavřené hranice uvnitř Schengenského prostoru. Vrátili jsme se do doby, kterou jsem považoval za dávno překonanou historii. Místo, abychom krizi čelili společně, rozdělila nás. Slovo jednota úplně zmizelo. Postupně se zaváděla nejrůznější opatření, bohužel na každé straně hranice jiná. V jednom okamžiku jsme museli sledovat a orientovat se nejen v často chaotických českých nařízeních, ale i německých a současně i bavorských. Přičemž rozdíly mezi německými a bavorskými byly zároveň diametrálně odlišné. Lidé se ve zmatečných nařízeních přestávali orientovat, začaly je ovládat obavy, které vedly k vzájemnému obviňování, projevům nacionalismu a protekcionismu.
Lídři Evropské unie bohužel neudělali nic zásadního, aby tento trend zastavili. Spíše přilévali olej do ohně. Během jediného roku se tak značně poničily vztahy, které se v minulosti povedlo vybudovat. Chci věřit, že jde pouze o epizodu. Pevně doufám, že s ústupem pandemie se vše vrátí do správných kolejí. Ale obávám se, zda není spíše jen přání otcem myšlenky.
Příliš se o tom zatím nemluví. Všichni logicky řeší akutní záležitosti, boj o životy a zdraví, testy, očkování, ekonomické škody. Poškození vztahů a vzájemná nedůvěra se ale projeví v budoucnu. A bude třeba znovu vyvinout spoustu úsilí a energie, aby došlo k nápravě. Musíme se snažit všichni. Ale především se musí opravdu začít snažit vedení Evropské unie.
Pandemie totiž ukázala, jak moc jsou Ursula von der Leyenová a spol. odtrženi od skutečné reality každodenního obyčejného života. Řeší megalomanské projekty v čele s Green Dealem, ale úplně zapomínají na základní hodnoty a podstatu Evropské unie. Tou je, alespoň v mých očích, právě „neexistence“ vnitřních hranic. A to jak doslova, tak v přeneseném smyslu slova. Zdaleka přitom nejde jen o to, že si můžeme jet do Německa nakoupit nebo navštívit přátele, aniž by nás kontrolovali celníci. Užívat si dobré časy je vždy snadné. Ovšem opravdová síla vzájemného přátelství, jednoty a spolupráce se ukazuje právě v krizích. V tomto ohledu vyslala pandemie velmi smutný vzkaz.
Nyní je na lídrech unie, aby ukázali, že si dokážou přiznat chybu a velmi rychle se z ní poučit. Právě oni mají totiž tu největší zodpovědnost za to, aby společná evropská myšlenka nebyla trvale poškozena. A na nás ostatních je, abychom v rámci našeho regionu intenzivně pracovali na utvrzování a zlepšování našich přeshraničních vztahů a přátelstvích. Byla by obrovská chyba tuto příležitost zahodit. Neudělejme ji, prosím, a snažme se naše vztahy uzdravit.
Mějte se hezky a těším se na viděnou u dalšího dílu Radostí a starostí šumavského starosty.
