Radosti a starosti šumavského starosty díl 14.

Další díl blogu by mohl nést okřídlený název „Ta naše povaha česká“. Bude o lidech, kteří by všechno chtěli, nejlépe hned, ale ať to zařídí někdo jiný, hlavně ať je s tím nikdo neotravuje, aby mohli jen slíznout smetanu.

Přiznám se, že nevím, jestli už je tohle chování popsáno v psychologických nebo sociologických teoriích. Do značné míry to ale souvisí se známým efektem NIMBY (“Not In My Backyard“, tedy Ne na mém dvorku), což je sociální fenomén, který se objevuje, když lidé podporují určité projekty nebo iniciativy, ale odmítají jejich umístění v jejich vlastním okolí. Tento termín se často používá v urbanismu, nebo v oblasti rozvoje infrastruktury. Lidé často ochotně podporují nejrůznější projekty (dálnice, železnice, elektrárny, úložiště jaderného odpadu atd.), protože vidí jejich společenské nebo ekonomické výhody, ale když se začnou realizovat v jejich okolí, začínají protestovat a mají obavy z negativních dopadů.

V komunální politice jde o NIMBY efekt trochu jinak. Zejména na menším městě se totiž všechno odehrává tak trochu „na mém dvorku“. Za to však nastupuje postoj typu: Ano, musí to být, potřebujeme to, pomůže nám to, ale běda, jestli nás třeba konkrétní stavba či jiná činnost bude jakkoli obtěžovat, výsledek nebude perfektní a ideálně před termínem. To si pak hned budeme stěžovat a nadávat.

V praxi to zažívám právě teď u nás v Železné Rudě. Kdo to u nás zná, tak ví, že celým městem včetně centra prochází hlavní silnice do Německa. Dlouhé roky to byla zkrátka silnice. Bez chodníků, bez přechodů pro chodce, bez osvětlení. Pro pěší nepříjemné, nebezpečné místo. Proto jsme s kolegy vyvinuli spoustu energie, odpracovali nepočítaně hodin a absolvovali řadu jednání, jejichž výsledkem bylo pokračování projektu Průtah Železnou Rudou, jehož hlavním investorem je stát prostřednictvím Ředitelství silnic a dálnic. Na projektu se menšinově, avšak neméně významně, podílí rovněž město, které hradí vedlejší investice, například zmíněné chodníky a osvětlení.

Jde o skutečně velkou a složitou stavbu. Provádí se po jednotlivých etapách a pochopitelně s sebou přináší dopravní omezení a nejrůznější další komplikace. Je logické, že omezení a komplikace nikoho netěší. Není příjemné poslouchat hluk, nebo muset autem objíždět zavřenou silnici. Většina lidí však jednak chápe, že jinak se to zkrátka udělat nedá, ale především vědí, že výsledek bude stát za to. Že konečně budeme moci chodit po chodnících, přecházet na bezpečných přechodech, že bude večer podél hlavní silnice napříč celým městem svítit světlo. Nemluvě o veškerých inženýrských sítích v podzemí. Tito lidé si uvědomují, o jak obrovský skok v bezpečnosti a kvalitě života se jedná, těší se na to a komplikace berou jako nutnou součást cesty ke kýženému výsledku.

Existuje ale i jiná, naštěstí menší, ale bohužel o to hlasitější skupina těch, kteří to vnímají úplně jinak. Ano, i oni si budou samozřejmě užívat všech výhod hotového projektu. Ale do té doby jsou rozhodnuti si doslova užívat nadávání na všechno a všechny, kteří za to podle nich můžou.

Coby starosta jakéhokoli města či obce se nikdy ani při nejlepší vůli nemůžete zavděčit všem. Je to logické a normální. Na spoustu věcí existují různé názory, a když se k nějakému přikloníte, tak jedny potěšíte, jiné naštvete. Tak to zkrátka chodí. Stejně jako to, že když uděláte chybu, tak vám ji lidé vyčtou, často i drsně a vulgárně, nejen na úřadě či na ulici, ale dnes zejména na sociálních sítích.

Pokud je kritika v mezích slušnosti, tak mi naprosto nevadí. Starostou jsem se stal zcela dobrovolně a musím s ní počítat. Nemám sebemenší problém přiznat chybu, omluvit se nebo uznat, že jiný návrh či názor je lepší. Může vést k lepšímu výsledku.

Pokud však žádnou chybu neudělám a zároveň prosazuju projekt, který všichni chtějí a potřebují, stál mě i kolegyně a kolegy opravdu spoustu úsilí, tak mě zlá kritika naštvat dokáže. Zejména když vím, že si tito kritici budou výsledku užívat úplně stejně, jako všichni, kteří se na něm podíleli, odpracovali si ho a ještě jsou druhou skupinou často nevybíravě napadáni.

S nadsázkou mi to připomíná černé pasažéry, kteří si stěžují, že vlak má zpoždění kvůli výluce a ještě musejí stát, protože sedí poctiví cestující s jízdenkami a místenkami. Vím, že nejde o adekvátní příměr, ale zároveň trvám na tom, že jde o obdobný princip.

Chci ale skončit pozitivně. Většina lidí taková naštěstí není. Naopak, jsou schopni ocenit práci a snahu, často sami nezištně pomáhají, a těší se na dobrý výsledek, který pomůže všem. Díky za to.