Adolf Hitler, Benito Mussolini, Josef V. Stalin a Mao Ce Tung. Tihle čtyři muži měli společného daleko více, než se na první pohled může zdát. První dva jsou považováni za vůdce extrémně pravicových stran, druzí dva pro změnu za jejich extrémně levicové protějšky. Jaký je ale vůbec rozdíl mezi politickou pravicí a levicí? Liší se tito muži a jejich prostřednictvím uplatňované politiky od sebe skutečně natolik, aby je bylo možné považovat za protipóly? Zkusme se probrat základními pojmy a fakty, které nám to pomůžou trošku rozklíčovat.
Samotné rozdělení na pravici a levici vzniká na základě rozsazení poslanců ve francouzském Konventu v době probíhající Velké francouzské revoluce(1789 - 94). Co se týče názorů, pak posvítíme-li si nejdřív na levou stranu politického spektra a vezmeme-li v úvahu její krajní variantu, pak ultralevice zastává názor, že trh sebou přináší silné otřesy a je silně nestabilní. Tato přirozená nestabilita pak poškozuje ty méně úspěšné, a proto ultralevice odmítá tržní principy a prosazuje centrální plánování. Vše by mělo být regulováno a ceny by měly pokud možno ztratit svou vypovídající funkci o vzácnosti daného statku. Soukromý sektor by neměl existovat a vše by mělo být řízeno centrálním plánovacím úřadem. K tomu je samozřejmě zapotřebí vybírat vysoké daně. (v lepším případě zcela odstranit peníze jako prostředek směny) Důsledkem této politiky je pak nutná ztráta části svobody jednotlivce, bez které se to prostě neobejde. Bereme-li mu více peněz, ztrácí tím nevyhnutelně svobodu nakládat se svým majetkem. Individualismus musí jít také stranou, aby uvolnil prostor kolektvnímu blahobytu společnosti jako celku. Přerozdělování je pak konečnou cestou k plné rovnosti.
Vysvětlení pojmu pravice je zcela odlišné. Ceny by neměly být regulovány vůbec, přerozdělování a zásahy státu by měly být minimální. Tržní ekonomika má hlavní slovo a trh má svoji samoregulační schopnost, do kterého není třeba zasahovat. Ceny plní svou informační funkci vzácnosti, stát vybírá nízké daně a vlatnictví je v drtivé většině soukromé. Zároveň je chráněné právem a tudíž by mělo být nedotknutelné. Nad tím vším vysoko ční pojmy "svoboda a individualismus"! Tyhle slova mají naprosto klíčový význam pro pravicovou politiku. Stejný význam jako slovo přerozdělování a rovnost všech lidí pro tu levicovou. Sami si teď vytvořte pravicovou ultravariantu.
Ultralevicová politika byla uplatňována v komunistickém Sovětském svazu a později i v rudé Číně. S tím prakticky všichni souhlasí a panuje zde téměr naprostá shoda. Pakliže je ale pravda, že nacimus a fašismus jsou ultrapravicové směry, měly by být naprosto opačné. Posviťme si tedy na situaci v Německu, jako příkladu údajné ultrapravicové politiky, za vlády nacistů mezi léty 1933 - 1939. Záměrně vynecháme nacistickou válečnou ekonomiku v letech 39-45, protože ta si žádá určité specifické požadavky, jež jsou důležité pro vítězné vedení války a mohlo by v této analýze tudíž dojít ke zkreslení faktů. Proberme si tedy pár národohospodářských otázek Německa 30. let.
Regulace cen?
Co se týče regulace cen, tak 29. října 1936 byl v rámci čtyřletého plánu vytvořen post říšského komisaře pro tvorbu cen. Příslušel mu dohled na tvorbou cen zboží a služeb všeho druhu. Zvláště pak ale pro zboží každodenní spotřeby, zemědělskou, živnostenskou a průmyslovou výrobu. Dozor měl dokonce provádět i nad výší mezd. Na základě nařízení říšské vlády o zřízení zvláštních soudů z 21.března 1933 mohlo být nerespektování tohoto nařízení považováno za trestný čin. (údaje převzaty z rigorózní práce: Státní aparát v Německu 1933-45, Jaromír Tauchen 2007, Právnická fakulta Masarykovy univerzity, katedra dějin státu a práva) S pravicovou politikou nulové regulace cen tedy nemá toto nařízení nic společného.
Státní zásahy do ekonomiky, individualismu a svobody?
Všechny zásahy státu do svobodné tržní ekonomiky v Německu není v mých silách sepsat na tomto místě, jelikož na to nemám tolik času, kolik bych potřeboval, ale již samotná zmíněná regulace cen bohatě postačí k devastujícímu pokřivení trhu jako výchozího parametru pravicové politiky. Vysoká míra přerozdělování v nacistické říši trhu rozhodně také neprospívala. Co bylo však ještě horší, byly zásahy státu do těch již zmíněných klíčových prvků pravicové politiky - individualismu a svobody jednotlivce. Persekuce židovského obyvatelstva, křišťálová noc, vypalování synagog, deportace nepřátel říše do internačních táborů. (koncentrační tábory vznikají prakticky ihned s nástupem Hitlera k moci - Dachau 20. března 1933) V roce 1935 pak přijetím Norimberských rasových zákonů definitivně mizí iluze o svobodném Německu pro všechny jeho obyvatele. Tyto údery proti samotnému principu individuální svobody jednotlivců byly ale vedeny i proti samotným áríjcům.
Už 4. února 1933, tedy 5 dní po nástupu Adolfa Hitlera na kancléřský post, si vláda nechala schválit prezidentem Hindenburgem "Nařízení na ochranu německého národa", které omezovalo svobodu tisku a schromažďování. Co ale hůře, 28. února, tedy den po požáru Říšského sněmu, bylo vydáno "Nařízení na ochranu národa a státu", které pozastavovalo platnost všech svobod vyplývajících z ústavy. Rovněž povolovalo masové zatýkání odpůrců režimu bez soudního řízení. Přes tzv. Zmocňovací zákon (23. března 1933), který přidal nacistům další pravomoci, mohli postupně zrušit odbory a další organizace, pozatýkat jejich předáky a zabavit jejich majetek. Bylo zavedeno povinné členství v mnoha organizacích (tím vyvstala možnost prakticky nepřetržité kontroly státu nad soukromím lidí) a po 22. červnu byly rychle zakázány všechny politické strany, samozřejmě kromě NSDAP. Útok na svobodu a individualismus byl téměř dokonán. (údaje z: http://www.valka.cz/clanek_10791.html Prevzetí moci nacisty v Německu (1930 - 34), autor: Radim Kapavík)
Sociální politika a politika zaměstnanosti?
Co se sociální politiky týče, pravicová rétorika říká, že by měla být minimální, vysoce selektivní a hlavně motivační. Její význam by měl být tedy spíše okrajový. Naproti tomu levicová sociální politika zabírá v programu takto ideově zaměřených stran klíčové místo. Vybírá se více na daních a jsou tedy očekávány i větší benefity. Co tedy dělali nacisté? Už z názvu strany NSDAP (nacionálně SOCIALISTICKÁ německá dělnická strana práce) je patrné, že na sociální politiku kladli velký důraz. Klíčová byla otázka zaměstnanosti. V roce 1933 bylo v Německu 6 milionů nezaměstnaných (říše měla v té době něco kolem 66 milionů obyvatel - ženy, děti a důchodci se přitom mezi nezaměstnané nepočítali,nehledě na židy, romy a další vyloučené či v táborech internované osoby - údaj: wikipedia). Nezaměstnanost byla sociálním problémem číslo jedna, a tak když v roce 1934 bylo bez práce už jen 3 miliony lidí a v roce 39 jen 0,3 milionu lidí, bylo to lidmi chápáno jako zázrak. Jak toho ale nacisté dosáhli? Dosáhli toho financováním veřejných zakázek a to v drtivé většině na úvěr. (Nehledě na to, že práce na veřejných zakázkách většinou negeneruje žádný zisk, tudíž se nezvětšuje bohatství společnosti.) Práci tedy zajišťoval státní aparát. Ano, ten stát, který v ultrapravicovém Německu neměl buď vůbec existovat nebo být zcela minimální.
Soukromé vlastnictví?
Posledním velkou otázkou, a také otázkou nejvíce diskutovanou, je problém soukromého vlastnictví. Lidé, kteří používají dělení na ultrapravici a ultralevici velice často poukazují právě na zestátňování majetku v Sovětském svazu. Zapomínají však na to, že v Německu se taky zestátňovalo. Na začátku sice jen majetek židů a nepřátelů říše, později už však i samotných němců. Dochází k monopolizaci a kartelizaci klíčových odvětví, které jsou na oko řízeny soukromými subjekty. Ve skutečnosti byl však podnik plně podřízen státu a státním zájmům. V roce 1934 bylo novým čtyřletým plánem zřízeno 25 dozorčích míst, jež byly rozděleny dle hospodářského odvětví a jen tato místa mohla poskytovat licence pro importní a exportní obchod. Stát tak získal plnou kontrolu nad zahraničním obchodem. Přestože Hitler uznával formu osobního vlastnictví "de jure", ve skutečnosti odmítal podnikateli pravomoc svobodně disponovat s produkcí a pak i samotným výdělkem. Forma "soukromého vlastnictví" navenek byla tedy sice zachována, ale samotný obsah věci se postupně vytratil. Tímto čtyřletým plánem nacisté definitivně radikalizovali svou kritiku soukromokapitalistického a tržně hospodářského systému. Nejlepší na tomto místě bude, když budu citovat samotného Hitlera. "Když mi hospodářství řekne, to nemůžeme udělat, na to nemáme prostředky." pak mu odpovím: "dobrá, tak to tedy převezmu sám, ale musí se to zvládnout!" pakliže mi řekne: "To uděláme, zvládneme to!" pak jsem velmi rád, že to nemusím přebírat"! Tento cítát říšského kancléře vystihuje podle mého názoru vztah nacistů k institutu soukromého vlastnictví daleko lépe, než mnou napsaný celý odstavec. Soukromé vlastnictví mohlo tedy být, ale jen bylo-li v zájmu říše. (odstavec zpracován na základě údajů z: http://palba.cz/printview.php?t=2531&start=0&sid=8f1a512ea5b0cc44cac7101d6f92f489, Příčiny a události vzniku 2.sv války - II. díl. Německo. Nacismus. Č 13., michan - 22/4/2008)
Vezmeme-li v úvahu všechny racionální argumenty, pak nemůže být výrazných pochyb, že nacismus a komunismus měly a mají k sobě ideově daleko blíže, než sami prezentovali a prezentují jejich představitelé. Ve skutečnosti jsou založeny na podobných principech a měly by být podle toho i posuzovány. Svoboda a individualismus není důležitá a nedotknutelná ani pro jednu z ideologií Udělejte si názor jaký chcete, ale z čistě faktického hlediska je nazývání neonacistů pravicovými extrémisty docela hloupé.
(Veškeré politické významy slov převzaty z : http://www.darius.cz/ag_nikola/index_slov.html, politický slovník, veškeré informace z citovaných zdrojů staženy dne 8. 4. 2010, tímto za ně velmi děkuji)
