Drzost řecké vlády už opravdu nemá obdoby. „Prošetříme, jestli naše problémy nezhoršily banky z Wall Street“. Tak zní poslední výrok Jorgose Papandreua pronesený na CNN. Stížnosti adresované Wall Street nejsou ale jen z Řecka. I sami Američané, pohánění inkvizitorem Obamou, vedou s Wall Street válku. Honem na čarodějnice jsou zřejmě i poslední útoky SEC na Goldmany a Morgan Stanley. Prošetřuje se všechno možné a to jen pro to, aby se pokud možno co nejlépe skryl pravý viník. Nutno říci, že v případě viníka světových potíží se to daří nadmíru dobře. Svět volá po větší regulaci finančních trhů a jen málo hlasů ukazuje prstem na skutečné původce světové finanční krize, která se na přelomu let 2008/09 přelila do celosvětové recese.
Vládní politika skvěle stimulovaná Fedem a jeho „easy money policy“ (quantitative easing) je kritizována jen těmi největšími zastánci svobodného trhu. Nezdravá konjunktura byla opět, jako už ve 20. letech nepřiměřeně prodlužována politikou levných peněz. Problémy s ní spojené se ovšem neobjeví ihned. Fridrich A. Hayek přišel s vysvětlením světové deprese ve 30. letech ještě předtím, než skutečně vypukla. Předpověděl i stagflaci, která svět postihla na začátku 70. let. Přesto se mu nedostalo skutečné pozornosti ani v těchto, pro světovou ekonomiku, těžkých časech. Obdržel Nobelovu cenu a tím to pro mnohé skončilo. Nikdo nebyl ochoten naslouchat jeho argumentům. A tak se nám hospodářské cykly stále opakují.
Kdyby lidé věděli, že vlády ve skutečnosti hospodářský cyklus tvoří ((skrze monetární politiku, ať už fiskální nebo monetární v pravém slova smyslu = všechny vládní intervence do hospodářství jsou ve skutečnosti monetárními (vyjma případu vyrovnaného rozpočtu – víte, jak vypadá? Já tento případ neznám)), jistě by prosazovali omezení její moci, což by se samozřejmě nikomu z vrcholných politiků nelíbilo. A tak se hledá, kudy se chodí. A podle hesla, „ kdo hledá, ten najde“ je prstem ukazováno na bankovní systém, nedostatek regulací ve finančním sektoru, ratingové agentury apod…
Skvělým příkladem takového hledání jsou poslední výroky znějící z řecké dluhové velmoci. (řadovým řekům se tímto omlouvám, na mysli mám jejich hloupé politiky)„Prošetříme banky z Wall Street a ratingové agentury“– vrchol drzosti a postavení lidské racionality zcela na hlavu. (americké banky zřejmě také vlastní řecké dluhopisy) Je to skoro, jako byste označili svého věřitele, který Vám půjčil, když jste to nutně potřebovali, za viníka vašich problémů. Označit za viníka svého částečného zachránce je opravdu smutné. Nehledě na to, že Američané platí největší podíl vkladů do IMF (Mez. Měn. Fond), a tak je jejich podpora pro evropský záchranný balíček klíčová.
Papandreu však nezůstává jen u nich, ukazuje samozřejmě (a bohužel není zdaleka sám) i na ratingové agentury, které za dluhovou krizí v Řecku prý také mohou. A má vlastně pravdu. Jen jinak, než si on sám připouští. Kdyby finančnímu trhu došla s Řeckem trpělivost dříve a ten by mu odmítl půjčit, mohla být situace o mnoho snazší a kdyby ratingové agentury zareagovaly dříve, mohlo být už Řecko dávno po bankrotu a země na tom nyní mohla být daleko lépe. Jediné, co se dá ratingovým agenturám skutečně vytýkat, je jejich pomalá reakce (přičemž, řecké problémy musely být viditelné pouhým okem z družice). Ale jsou to jen lidé, kteří pracují v těchto agenturách, a ti jsou samozřejmě omylní.
"Jedinými opravdovými viníky řeckých problémů jsou nehospodárné řecké vlády a voliči, kteří je v tomto rozhazování podporovali!"
V nelehkých časech se musí vždy najít viník dané situace, vždycky se našel a málokdy to byl viník skutečný. Proto buďme všichni obezřetní při těchto nařčeních ze stran světových vlád. Ty se totiž očividně řídí ruským příslovím: „Pomluva je jako uhel, když nespálí, alespoň zašpiní!“ Na závěr jsem připojil dva citáty, které podobné chování nejlépe vystihují.
"Nové lži se poslouchají líp než staré pravdy."
Anton Pavlovič Čechov
"To, co se nám na první pohled jeví jako zřejmá pravda, bývá často jen dovedně ukrytá lež."
Lech Przeczek
