Pokud si dnes někdo myslí, že je Země placatá, bývá právem považován za totálního ignoranta. Jenže takovým ignorantem je každý z nás v mnoha směrech, aniž to tuší, i když už nejde o tvar Země.
Ono to ale opravdu přesvědčivě vypadá, že je Země plochá, posuzujeme-li to z hlediska každodenní zkušenosti. Můžeme jít pěšky či jet autem například z Francie přes celou Asii až na Čukotku, a stále nám nic nebude naznačovat, že se nepohybujeme po ploché rovině. Tedy na této "rovině" jsou sice hory a údolí, ale nic nenaznačuje z tohoto omezeného pohledu, že je Země kulatá. Názor, že je Zem plochá, je tedy přirozený a z něho celkem pochopitelně plyne představa konce světa.
Možná když byl člověk námořníkem, mohl mít člověk problém s tím, že lodě v dáli mizí za horizontem, ale kdo by si všímal takové nepodstatné podivnosti, že. Většina lidí to ignorovala. Že je Země placatá, je dobré zjednodušení pro běžný život a upřímně řečeno, každá naše věta či teorie je zjednodušení, tak co. Proč se nespolehnout na mnohokráte opakovanou zkušenost, že Zem je plochá, ne? Teprve uvažování v celoplanetárním měřítku nebo třeba pohled z vesmíru nám ujasní, že je Zem "kulatá". Musíme ale přitom opustit přirozený lidský svět a s tím také opustit jistá myšlenková omezení.
Stejně tak tisíciletá zkušenost lidstva svědčila o tom, že jsou kontinenty pevné. Ony sice nejsou, ale pohybují se tak pomaličku, že to z hlediska délky lidského života není vůbec patrné. Stejně jako se zemský povrch z hlediska velikosti člověka zakřivuje tak nepatrně, že to nejde postřehnout. Podobně se to má v hvězdnou oblohou. Tisíce let přesných měření nenaznačují ani v nejmenším, že se vesmír hýbe, mění, pomineme-li planety, komety a pár asteroidů či meteoritů. Prostě, vesmír se nehýbe a tím také nerozpíná, alespoň to tak vypadá.
A do této pasti se chytil i největší génius, Albert Einstein v roce 1917, když mu sice rovnice jeho obecné teorie relativity ukazovaly, že se vesmír musí buď rozpínat nebo smršťovat, ale přece u něj zvítězila zakořeněná představa statického vesmíru. Byl tedy Einstein hlupák? Nikoliv. Jen to ukazuje, že se lidské uvažování, a to uvažování i těch největších géniů, opírá o skryté předpoklady, které si nikdo ani neuvědomuje. Tyto skryté předpoklady jsou součástí tzv. paradigmatu myšlení, jakési základní kostry stylu uvažování, kterou nemá smysl po staletí či tisíciletí zpochybňovat. Tato kostra uvažování totiž spolehlivě funguje po stovky někdy tisíce let.
Jako výrazný příklad takového paradigmatu si můžeme ukázat mechanické uvažování, které je hodně spojeno s Newtonovou fyzikou a je základem průmyslové revoluce, která stvořila naši současnou civilizaci. Mechanické uvažování odpovídá na každou otázkou jednoznačně ANO nebo NE, nic není mezi, žádná odpověď není relativní. Toto mechanické paradigma nahlodal poprvé významně svou teorií relativity právě Albert Einstein. Ovšem v případě rozpínání vesmíru (a tím i velkého třesku) v něm uvízl a zavedl tzv. kosmologickou konstantu, jakousi rozpínající sílu, která měla držet vesmír ve statickém stavu. Je vtipné demonstrovat sílu utkvělé představy, paradigmatu na tom, že ani zavedení této konstanty nepřineslo statické řešení Einsteinových rovnic, přesto ji tam Einstein vmáčknul.
Na této situaci je drásající, že podobným skrytých myšlenkových předpokladů, jako že je vesmír statický, existuje velké množství, vlastně potenciálně nekonečné množství. Zároveň o nic vůbec nevíme, takže je velmi těžké je překonávat. Nicméně právě tudy vede cesta k zásadním skokům v lidském poznání.
Jedním z takových mylných intuitivních předpokladů je, že čas je jediný a je to něco abstraktního. Že tomu tak není se můžeme dovědět v textu Kde neexistuje čas a teplota, jak to spolu souvisí a proč tomu skoro nikdo nerozumí a v navazujícím textu Potřebujeme čas? A existuje vůbec?. To ale vede k jinému pochopení speciální teorie relativity, viz Proč čas není čtvrtá dimenze a Proč neexistuje prostoročas nebo Co skutečně znamená rovnice E=mc^2.
P.S.: A Einstein si samozřejmě nikdy nemyslel, že je Zem placatá. Nicméně jeho představa statického vesmíru byla stejného naivně přirozeného druhu jako představa ploché Země.
