Běžně existuje názor, že pravý vědec se musí dokonale soustředit na nějaký problém, roky makat, a to že je ten pravý přístup. To se ale neměl Einstein rozptylovat hrou na housle a Bohr nesměl být reprezentační fotbalový brankář.
Ještě více odstrašujícím příkladem by měl být další nositel Nobelovy ceny za fyziku, Richard Feynman, který hrál na bubny, s čímž se třeba propracoval i na karneval v Riu. Taky měl na univerzitě kurz kasařství. Jo a běhal za ženskýma, stejně jako Einstein. Prostě se něčím neustále rozptyloval. Takových příkladů by jistě bylo mezi vědci mnoho.
Typická vědecká roztržitost, nesoustředěnost souvisí asi spíše s koncentrací vědců na problém, ale snad také i s myšlenkovou roztěkaností. Krásná je jedna historku o roztržitosti jednoho z tvůrců kybernetiky: "Když se Norbert Wiener s rodinou odstěhoval o pár ulic dál, jeho manželka mu dala písemné instrukce, jak se dostat k jejich novému domu, protože věděla, jak je roztržitý. Ale když Wiener na konci pracovního dne opouštěl kancelář, nemohl si vzpomenout, kam ten papírek dal, ani kde je jejich nový dům. Odjel proto k dřívějšímu bydlišti. Spatřiv tam malou holčičku, zeptal se jí: „Děvčátko, můžeš mi říct kam se odstěhovali Wienerovi?“ Odpověď zněla: „Ano, tatínku. Maminka řekla, že asi přijedeš sem, tak mě poslala, abych ti ukázala cestu.“
Když se člověk opravdu dlouhodobě zaměří na nějaký obor, někdy moc nevnímá nic jiného, ale také zcela zákonitě u něj časem dojde k profesionální deformaci, získá "klapky na očích". To platí o všech lidech, nejen o vědcích, ale i o finančnících, umělcích, stavařích nebo lékařích. Živě si pamatuju, jak jsem se kdysi snažil sbalit jistou krásnou Beatu, která studovala medicínu. Zaujalo mě u ní, že si dveře zásadně otevírala loktem. Rukou na kliku nikdy nesahala. Kvůli bacilům. Vztah neměl dlouhého trvání. :-)
I takový tvůrčí génius, jakým byl Einstein, sám o sobě prohlásil v posledních letech, že jeho kolovrátek mysli je už obehraný a že u na nic nového nepřijde. Asi už se s něho také trochu stal fach-idiot. Speciálně k vědě totiž není potřeba jen ohromné znalosti a brilance používání jejích nástrojů, třeba matematiky, ale i tvořivosti, a nových nápadů, má-li věda pokročit. Nové ideje jsou nejednou chybou v myšlení, Cimrmanovským krokem stranou. Existuje názor, že tvořivost je vlastně takový zkrat v mozku, který spojí věci, které k sobě vlastně vůbec nepatří. To samozřejmě třeba v tisíci příkladů nevyjde a vznikne blbost, ale občas.... jedinkrát z miliónů nápadu to změní celou vědu. Einstein to jednou formulovat takto: "Jak vzniká vynález? To všichni vědí, že je něco nemožné, a pak se objeví nějaký blázen, který neví, že je to nemožné, a udělá vynález." V nových nápadech totiž často úporně brání staré předsudky, které "ví", že je něco nemožné. Vědecky formulováno je to staré myšlenkové paradigma, jak jej nazval ve své knize "Struktura vědeckých revolucí" Thomas Kuhn. A toto neviditelné myšlenkové vězení, o kterém lidé většinou ani nemají ani páru, nedovolí popustit uzdu fantazii a vydat se novým směrem. Koho by třeba před Einsteinem napadlo, že čas není na všech místech stejný a že může běžet různým tempem? A přitom je to tak prosté to pochopit za pár minut, viz: "Pochopte základní ideu Einsteinovy teorie relativity za pár minut".
Roztěkanost a chyby v myšlení jsou schopny náhodně překonat i ty největší myšlenkové bariéry. Na druhé straně ale, bez následného pečlivého a kritického posouzení nového nápadu, nelze dospět k něčemu, co je pravdivé. Hledat tu správnou novou myšlenku mezi mnoha idejemi vylíhlými třeba z brainstormingu, jehož podstata je ve vypnutí kritičnosti po dobu tvůrčího vzepětí, je vskutku hledáním jehly v kupce sena. Chce to spoustu práce a znalostí. Bez tvrdé dřiny to fakt nejde. Ale ideální by byla poctivá práce kombinovaná s občasnou "roztěkaností". Smůla ale je, že tyto dvě věci jdou velmi silně proti sobě, přinejmenším statisticky vzato. Extrémně exaktní uvažování dost likviduje kreativitu a je znakem jednostrannosti. Slováci takovým typům říkají "kockaté hlavy". Na druhé straně rozevlátí kreativci se snadno utopí v chaosu svých vlastních nápadů a často jen blábolí.
Proto jsou lidé jako výše zmínění nositelé Nobelových cen tak hrozně vzácní. Kdo by třeba jako Richard Feynman předváděl na konferenci až dětsky prosté malované diagramy interakcí elementárních částic (viz níže). Za tenhle "nesmysl" sklidil tenkrát posměch a odmítnutí. Tak se přece věci znázornit nedají. A ony dají! Ano, často ty nejlepší zdobí také hravost, která je dokáže čas od času vytrhnout ze stereotypu jejich oboru. Hravost, není to vlastně vymýšlení nesmyslů? Takový brainstorming? :-) A že je to většinou bezúčelné? Ano. Ale zplodí to po miliónech pokusů i onu jehly v kupce sena.
Ona "roztěkanost" má dokonce i vědeckou podobu. Jsou lidé, kteří mají záběr ve více oborech a dokonce se dá interdisciplinární obor vystudovat. Sám jsem toho důkazem. Argumentem proti určitě je, že je potřeba znát věci co nejvíce do hloubky. Na tom je kus pravdy, ale to byl odporovalo třeba právě Einsteinově genialitě. Ten byl nepř. tak "povrchní", že svou speciální teorii relativity postavil na zjednodušené úrovni makrotěles. Představil si pevnou tyč a uvažovat o jejím zkrácení. Mnozí jiní o kontrakci délek už věděli, ale hledali jejich podstatu někde na úrovní atomů a přemýšleli, jak tato změna funguje tam. Einsteinovi stačila ta povrchní úroveň, která byla zároveň velmi jednoduchá, což umožnilo rychlou cestu k cíli. Genialita je nejednou prostá.
K vyřešení problému netřeba co největší hloubku, ale hloubku optimální, vlastně nejmenší, která ale zahrne vše podstatné, nicméně hlouběji už nejde. K vyřešení nejednoho problému netřeba kutat "nekonečně" hluboko. Newton neznal složení těles a stejně formuloval gravitační zákon pro všechna tělesa a dokonce neznal ani podstatu gravitace. Ostatně, jde-li o tu "povrchnost" právě Newton měl zásadu, že příčiny věci se nesmí zmnožovat bez důvodu, tedy se snažil o co nejjednodušší vysvětlení. A on také napsal, že vědci jsou jako horníci, kteří kutají v hlubokých šachtách poznání. Ale měli by se občas vynořit na povrch, aby se nadýchali čerstvého vzduchu, tedy nebýt vždy až tak "hlubocí" a "složití". (Skutečnost je ostatně ten nejjednodušší odpovídající model.)
Že se jistá povrchnost a roztěkanost vyplácí, o tom svědčí to, že mezioborová zkoumání, tedy problémy, k jejichž vyřešení je třeba dvou či více oboru přinášejí dlouhodobě nejvíce nových poznatků. Třeba kybernetika, původně jako disciplína o "Řízení a sdělování v živých organismech a strojích", což je dokonce název knihu jednoho guru oboru, Norberta Wienera, nakonec vyústila v mobily a počítače, bez kterých dnes už nemůžeme existovat. Ovšem až když se k tomu přidala třetí disciplína, kvantová mechanika. Takže chvála povrchnosti a roztěkanosti, která "plave" na rocích tvrdé práce a pečlivě vypiplaných technologiích.
