Jak sex zvyšuje schopnost řešit matematické úlohy

Tak tohle jsou osobní zkušenosti ze studia na vysoké škole. Na té střední člověk všechno chápal v matematice napoprvé, ale vysoká škola, to byl šok. Přiznám se, že jsem pak po prvních matematických přednáškách doma brečel.

Ono totiž determinanty a matice byly něco jiného, než na co jsem byl zvyklý a co jsem zvládal levou zadní na střední škole. Možná taky výklad dotyčné profesorky nebyl ideální, nicméně výsledek byl, že jsem na to koukal jak puk a nechápal. Prostě nechápal! Až doma jsem si musel věc přečíst a uklidnil jsem se, neboť se to pobrat dalo.

Dotyčnou profesorku nebudu jmenovat, ale koho musím zmínit, to byl náš učitel diferenciálního a integrálního poštu, pan Květomil Stach. Jeho výklad byl neuvěřitelně jasný a pochopitelný! Chodili na něj i ti, kterým matika vůbec nešla, protože jeho přednášky byly snad jediné místo, kde tuhle matematiku mohli pochopit. Zpětně se mi tomu nechce ani věřit, ale 4 tlusté knihy Vojtěcha Jarníka o diferenciálním a integrálním počtu (viz obrázek níže), čítající asi 1600 stran, jsem si asi docela pamatoval. O tom svědčí malá story z jedné z mých zkoušek. Pan Květomil tušil, že mi matematika nedělá potíže, tudíž aby se nezdržoval dlouhým zkoušením, zeptal se mě na jeden špek. Vzpomínám-li si dobře, byla to otázka na Cauchyho-Riemanovy podmínky diferencovatelnosti funkcí. Tato informace se skrývala kdesi v poznámkách pod čarou, a když jsem dotyčnému tyto podmínky patřičně vysvětlil a věděl jsem dokonce, na které straně pod čarou byly, byla celá zkouška za dvě minuty hotová. (Mimochodem jsem dotyčnému pánovi ještě před léty zavolal, a on si tuto situaci pamatoval!)

Dvě ze čtyř Jarníkových knih o diferenciálním a integrálním počtu, které jsme se měli naučit na VŠ.

Byly ale výzvy daleko horší. Angličtinu jsem se třeba nenaučil ani na střední, ani na vysoké škole, přestože jsem se s ní trápil asi 6 let. Na střední jsme sice měli za učitele jazykového génia, který uměl snad na 30 jazyků, včetně čínštiny a japonštiny, ale když přišel do hodiny angličtiny většinou usnul za katedrou. O tom, že mluví plynně japonsky jsme se dověděli náhodou, když jakási turistická skupina Japonců zabloudila v hlubokém socialismu na naší Chemickou průmyslovku. Na něco se anglicky ptali, když tu se shora ze schodů k nim přibelhal zmíněný prof.Uhlík. Když na ně plynně spustil jejich mateřštinou, bylo to jako by mezi ně hodil granát. Na konci se všichni patřičně tradičně děkovně ukláněli.

Moje závěrečná zkouška z angličtiny na VŠ tak probíhala prapodivně. Ze začátku profesorka uvažovala, má-li se mnou rovnou vyrazit dveře nebo mi dát ještě šanci. Pak jsem měl prostě obrovské štěstí a dostal jsem na překlad jediný článek, který jsem si trochu připravil, takže uvažovala, že to bude možná mezi 2-3 (4 znamenalo propadnout). Poté přišla gramatika, což mi dost přitížilo, ale nakonec prohlásila, že má dnes dobrou náladu, takže mě nevyhodí, ale dá mi za tři a ať jí podám index. Já to ale nechtěl udělat. Na otázku proč, jsem jí sdělil, že potřebuju za jedna, protože mám zatím studijní průměr 1,00 (prostě šprt!). Začala hrozně křičet, ale když se uklidnila, řekla: "Dejte mi index." a tu výborně mi tam překvapivě zvěčnila (viz obrázek níže). Já s indexem vyběhl na chodbu s výkřikem: "Jsem inženýr!", protože dalších let studia jsem se nebál, když už jsem měl za sebou tu angličtinu. Naštvaně sice za mnou vykoukla ze dveří, ale nakonec se začala smát. A byl jsem inženýr. :-) Velký pán, že?

Záznam mé zkoušky z angličtiny ve vysokoškolském indexu.

A byly i další ostudy, ale o nich snad jindy. Teď zpět k tomu uplakanému předmětu, matematice matic a determinantů. Měli jsme z nich jednou později písemku na hodinu a půl, ale já měl za hodinu rande na druhém konci města, a to s opravdu nádherně vyvinutou dámou jménem Kristýna. Ta byla hrdá, takže zpoždění se netolerovalo! Dostal jsem se do značného stresu. Jenže z něj jsem se propracoval k nějakému záhadnému stavu, který pracovně nazývám Ježíšův syndrom. Celý jsem se jemně roztřásl, zrudl, neviděl jsem neslyšel, a vnímal jsem jen vzorce před sebou. Písemku jsem měl za 15 minut hotovou. Odnesl jsem jí profesorce na stůl, kam jsem jí ji v tom vybuzení hodil a pronesl jsem drze: "Nekontrolujte to, je to správně!" a zmizel jsem na rande. Dotyčná byla v lehkém šoku, nicméně na příští hodině, kdy naše výkony hodnotila, skutečně potvrdila, že všechno správně bylo.

Nemyslím si, že jsem nějak moc chytrej, jen mě sem tam zachraňují podobné duševní stavy, které si nezasloužím. Takhle jsem třeba docela slušně udělal vstupní test do Mensy, ale o tom třeba zase příště. :-)

--------------------------------------------------------------------------------------------------------

P.S.: Kdyby vás zajímaly další historky, zkuste to tady:
"Géniové si vyplňují složenky sami!" pronesla do tichaChcete mít geniální dítě?Jak jsem se málem stal ruským špionemJak jsem v srpnu 1968 zachránil Československo před ruskými okupantyJak sbalit nejkrásnější SlovenkuJak vyrobit mrak duhových motýlůPozor na vrátné a uklízečkyProč jsem něco mezi Hitlerem a Leninem?Proč se skoro všechny děti ve Francii jmenují stejněZastrč ten svůj růžový nesmysl!

Autor: Jan Fikáček | úterý 12.5.2020 9:09 | karma článku: 46,66 | přečteno: 7886x