Minule jsem vám vylíčil svou citovou nehodu, která se mi udála po manželství. :-) Měl jsem v práci kolegyni, která byla po všech stránkách nejkrásnější Slovenka, kterou jsem kdy viděl. Zažil jsem s ní spoustu zajímavých situací.
Že byla opravdu přenádherná, a to jak postavou tak tváří, o tom svědčí reakce okolí. Když jsme třeba přišli do restaurace, otočila se po ní nejméně polovina mužů, kteří ji zaregistrovali a občas padla i nějaká ta facka od jejich manželek, protože ty mužské reakce byly opravdu velmi výrazné. :-)
Jednou jsem s ní stál na refýži (tramvajovém ostrůvku) a vedle nás zastavilo Ferrari. Upozorňuju, že to ale bylo ještě těsně před revolucí, takže v Československu tedy moc takových aut nebylo A dotyčný řidič prostě zastavil dopravu a začal Katarínu balit a neměl problém ani se mnou. Když ho odmítla, začal vztekle nadávat, protočil kola svého miláčka za několik miliónů a zmizel.
Máte tedy hrubou představu, jak úchvatná byla. Navíc byla i pekelně chytrá. Evidentně jsem na ní neměl. Tedy inteligencí jo, proto jsme si taky rozuměli a byli dost často spolu, ale na trhu lásky jsem se s ní absolutně nemohl srovnávat. Půl roku jsem dělal, co jsem mohl ale bez úspěchu. Když jsem se choval jako kamarád, měla mě nejradši a začala mě i svádět. Jenže z toho jsem se vždy úplně rozložil a tak ji to přestalo bavit. Všechny ty historky s ní a své neúspěchy vám postupně vylíčím jednu za druhou, abych naplnil heslo : Neštěstí druhého potěší. :-) Ale nakonec....
Nějak jsem jí ukecal, že spolu půjdeme na procházku do lesa. Vůbec nechápu, jak se mi to mohlo podařit. Když jsem se autem blížil k místu srazu, zjistil jsem, že bych tam byl moc brzy, takže jsem svůj auťák zastavil na jedné prakticky lesní cestě, jejíž kus byl posypaný štěrkem. Samé šedé a ostré kameny. A v tu chvíli jsem ho zahlédl. Malý růžový oblý křemen. Vzal jsem ho a strčil do kapsy.
Mé "rande" s Katarínou, které ona asi těžko považovala za rande, probíhalo jako obvykle, když zjistila, že jsem do ní aktuálně bezmocně zamilovaný (dnes by mi něco takového hrdost nedovolila). Ona byla lehce otrávená a nevrlá a asi přemýšlela, co tam vůbec dělá. :-) Když jsem se jí dotkl, odtahovala se.
Tak jsem nakonec tak nějak bezmyšlenkovitě sevřel do ruky ten růžový křemen v kapse, vytáhl jsem pěst a povídám jí: "Něco pro Tebe mám." V té zamilovanosti mě ani nenapadlo, jestli na ní zapůsobí to, co mě na té štěrkové cestě napadlo. Musel jsem to ale prostě říci. Ona se podívala na mou sevřenou dlaň a otráveně opáčila: "Čo zas?"
A já na to: "Než jsme k době dojel, zastavil jsem se na štěrkové cestě a uvědomil jsem si, že všichni lidé kolem mě jsou jako ty šedé ostré kameny. Šedí a nezajímaví. Pak tam byl ale jeden úplně jiný kamínek, krásný, hladký a růžový." A pomalu jsem otevíral dlaň, aby ho uviděla a řekl jsem jí: "A to jsi pro mě Ty."
Chvíli bylo ticho a já se na ni ani nedíval, protože jsem předpokládal další její "Čo zas?". Ale když dlouho nic neříkala, podíval jsem se na ní. Stála tam s vyjevenýma očima, které byly zvlhlé a zírala na mě a vůbec neříkala to své nevrlé: "Čo zas?". Jen koukala. A v ten okamžik se charakter oné lesní procházky zcela změnil. Už nebyla znuděná a otrávená, ba naopak. Když šla, ukazovala najednou její postava, že je nádherně pružná. Když jsem se jí "náhodou" dotkl, už se vůbec neodtahovala, ba naopak. Když jsme šli vedle sebe tak, že jsme se boky dotýkali, mohl jsem cítil, jak se její boky nádherně houpou. Ono se toho houpalo víc a Katarína byla vlídná, milá, něžná a poddajná.... ale jak říká klasik: "Výchova kavalíra vybraných mravů mi nedovolí dále pokračovat..."
