Bible vyložila člověka jako plod okamžitého kreativního aktu boha, ne jako výsledek nějakého vývoje. Tuto představu dnes střídá idea simulace, tedy vlastně stvoření vesmíru nějakým Architektem.
Že bůh stvořil v 6. dnu stvoření člověka, pochopitelně muže, a z jeho žebra pak velmi nerovnoprávně ženu, je dávno vyvrácená pohádka. Existují milióny fosilií, které dokazují evoluci, včetně té jejich větve, která vede k člověku. Existují i rozbory DNA, které evoluci člověka dokazují, atd. Stvoření člověka bohem se tak ukázalo jako nesmysl. Takový malý místní nesmysl omezený jen na Zemi.
Nepřichází teď kolosální nesmysl, a to, že je celý vesmír stvořený nějakým bohem nebo spíše bohy?Tato představa koketuje pro mnohé se silným antropických principem, tedy s tvrzením, že fyzikální konstanty jsou tak jemně a dokonale vyladěny proto, že smyslem vesmíru je vznik člověka. Jak je to sebestředná a mylná představa jsme si vyložili v minulém blogu Jak kaluž ukáže, jestli žijeme v simulaci nebo ne. Přesto je pro některé vesmír pro nás něco jako akvárium připravené pro rybičky. Je ale divné, proč je "akvárium" pro nás tak nesmyslně obrovské.
Tato představa simulace je nicméně o něco méně naivní než stvoření člověka bohem, neboť připouští evoluci života, tím pádem samovolný vývoj člověka. Naše sebestřednost nám přitom našeptává, že jsme to nejsložitější ve vesmíru, což teď nebudeme zpochybňovat. Pak ale z toho plyne, že je vesmír jednodušší, a tedy to odporuje představě stvoření vesmíru někým složitějším. Vesmír jako jednodušší sám vytvořil složitějšího člověka. Minimálně to připouští i stvoření vyššího z nižšího, člověka z "kamenů", tedy koneckonců i vznik vesmíru bez Architekta. Představa simulace je tedy rozporná a sama ve své podstatě připouští svůj opak.
Všimněme si také, že bůh či architekt se hodně bojí "světla". Zbaběle utíká ze všeho, nač se podíváme. Dříve byl na Olympu nebo na obláčku, ale stačilo se tam podívat a zmizel odsud. Nedávno zmizel z evoluce života. Vždy uteče do oblasti naší neznalosti. Nabízí se tedy hypotéza, že jeho pravé jméno je lidská Neznalost, Ignorance. Vypadá to tedy, že je jen otázkou dalšího našeho poznání, kdy tato pohádková entita opustí i oblast vývoje vedoucího ke vzniku našeho vesmíru. A bude to tím, že tam nikdy nic takového nebylo.
Simulace obsahuje představu Architekta, což je v ní to hlavní. Jinak by totiž byla jen celkem banálním konstatováním, že třeba naše nedokonalé vidění vidí zjednodušeně, protože má omezené rozlišení. Proto spojuje atomy třeba do spojitého povrchu stolu. Povrch stou totiž ve skutečnosti spojitý není. Kdyby totiž byl náš zrak tak dokonalý, že by viděl i elementární částice, neexistovala by pro nás spojitá deska stolu. Viděli bychom jen obrovské množství oddělených atomových jader a ve velkém prázdnu mezi nimi by se sem tam objevil nějaký elektron. (To je představa Prof. Vopěnky.) Naše oči s malým rozlišením ty díry pro náš mozek "zamazávají", ignorují je. Podobně jako se nám slije ohromná spousta písečných zrníček v jednu spojitou hromadu písku, v níž jednotlivá zrnka nerozeznáváme, protože jsme od ní 10 metrů daleko. Makroskopické objekty našeho světa jsou tak vlastně jen obrazy jakési virtuální reality, kterou nám ukazují virtuální brýle zvané naše oči. Těmi neúmyslnými všudepřítomnými architekty jsme tedy pro nás my sami. Nestvořili jsme sice vesmír, ale spolu s ním se podílíme na vytváření podoby našeho každodenního makro-světa. Ovšem ty nástroje, naše oči, jsme si nevybrali vědomě. Je to tedy přirozená virtuální realita.
Když k ní přidáme egocentrickou představu, že tohle vše pro nás někdo vytvořil, dostáváme simulaci. Ovšem stvořitel vesmíru je tu z prstu vycucaná představa, pro kterou nic nesvědčí. Jen zbytečně komplikuje výklad a navíc je zcela zbytečná, takže si na ní ráda pochutná Occamova břitva.
Představa simulace obsahuje i svůj opak, přirozený vývoj člověka bez stvořitele, jak jsem ukázali výše, a potažmo tedy i možnost přirozeného vzniku vesmíru bez Architekta. Ale pokud stále někdo zastává tu naivní představu, že něco musí být vždy vytvořeno jen něčím s vyšší kvalitou, třeba jako když člověk vyrobí kladivo, musí tvrdě ignorovat milióny případů, kdy je tomu naopak. A to od krystalizace až po evoluci života a člověka. Pro toho mám pak další špatnou zprávu: Když člověk už nezvládá vědomě a úmyslně konstruovat umělou inteligenci (UI), že nevíte k jakému postupu se uchýlí? Nechá to na samovolné evoluci UI samé, na její samoučení. Je to jakýsi přirozený vývoj zespoda, samovývoj bez úmyslného tvoření vyšší inteligencí shora. A takové samotvoření zespoda se u těch nejsložitějších věcí jeví nejednou dokonce jako jediné možné. Proč by to jinak byla nejefektivnější cesta vzniku UI? Uvědomme si totiž, že UI nás v některých věcech překonává, přestože jsme její bozi. Třeba si UI už vytvořila jazyky, kterým nerozumíme. A jak bychom vědomě měli tvořit něco, čemu nerozumíme a co je v jednom směru nad naše síly? Ono těžké je už pochopit některé věci, které jsou sice celkem jednoduché, ale pro nás nezvyklé. Jako třeba teorie relativity nebo kvantová mechanika. Takže je úmyslně něco vytvořit je někdy prakticky neřešitelný problém, i když to složitosti našeho myšlení zdaleka nedosahuje.
Kdyby jedinou cestou, jak něco vytvořit bylo tvoření shora, třeba že by Architekti stvořili vesmír pro lidi s plánem vzniku lidí, museli by pak existovat nadArchitekti, kteří by stvořili Architekty. Nakonec by byla nutná nekonečná řada stále vyšších a vyšších Architektů, což vypadá jako řádný nesmysl. A mimochodem, když nás Architekti nestvořili přímo, ale nechali to evidentně na "svobodné vůli" vesmíru, nemuseli bychom vůbec vzniknout. Vždyť je z historie naší planety zřejmé, jak neuvěřitelné náhody vedly k našemu vzniku. Ony to sice nebyly vlastně žádné náhody, ale zákonitosti takové složitosti, že jsou nepostihnutelné. Ani hypotetičtí Architekti pak nemohli tušit, že vznikneme právě my, z čehož je jasné, že vesmír ani nemohl být stvořen pro nás.
Jestli vás zajímají i další argumenty k tématu simulace zkuste další blogy:
Jak kaluž ukáže, jestli žijeme v simulaci nebo neJak poznáme, že žijeme v simulaci
