Právě ukončené volby presidenta velmi výrazně ukázaly, že člověk má deformovaný pohled na svět. Ne, nebudeme rozebírat, je-li lepší Drahoš než Zeman, jen si všimneme, že jeden z nich je pro Česko lepší a polovina lidí to nevidí.
Aby bylo jasné, o čem mluvím, uvedu jeden čistý příklad. Je jím otázka, je-li přijetí Eura výhodné nebo ne. U této otázky můžeme jednoduše říci, že kritériem je tady vliv na českou ekonomiku, tedy to zda více podpoří růst ekonomiky koruna či Euro. Je to vlastně expertní záležitost, záležitost faktů a zákonitostí. Nebudeme ale ani hájit nějaký konkrétní expertní názor, jen připomeneme, že jedna či druhá varianta má své konkrétní důsledky a vlivy na naši ekonomiku a kdybychom byli bohy, mohli bychom udělat následující "experiment":
Zaprvé zajistit, aby bylo Euro přijato a nechat ekonomiku vyvíjet se třeba 50 let s Eurem. Pak vrátit čas, ovlivnit vývoj tak, aby Euro přijato nebylo a opět nechat ekonomice 50 let vývoje. Poté bychom obě varianty porovnali. To sice možné není, ale z tohoto myšlenkového experimentu je jasné, že rozhodnutí přijmout či nepřijmout Euro nějak konkrétně ovlivní vývoj ekonomiky a lidské názory, které špatně odhadly dopad přijetí Eura jsou prostě mylné. Budoucnost, realita, v podstatě není závislá na našich subjektivních názorech, na subjektivních názorech lidí. Dokonce se může mýlit i celý národ, jako třeba Němci, když rozpoutali 2. světovou válku.
Lidé nutně, díky své subjektivitě, špatně věci vyhodnocují, a tak se vsadím, že v těchto volbách statisíce lidí hlasovaly proti svým zájmům a vedlo je k tomu nadšení, že prosazují svůj zájem. Nebudu tvrdit, která strana hlavně chybně uvažovala, o to tu nejde, ale opravdu hodně lidí mělo špatný úsudek. Volby jsou jen jeden příklad, ale když se podíváme na tisíce příkladů dalších, je jasné, že subjektivní dojem je velmi zavádějící. Co třeba středověké pouštění žilou jako léčba, či nasazení pijavic, které se zakládalo na subjektivní představě, že to pomůže, přičemž tato představa nebyla nijak nestranně ověřena, tedy ověřena výsledky.
Úspěch naší civilizace, hodně vyvinuté lékařství, rychlá doprava, počítače, stavebnictví, všechno toto je výsledkem jediné myšlenky: neptat se subjektivního dojmu, jaké je správné řešení nebo správný postup, ale ptát se reality. Pozorovat, jak věci či naše akce fungují ve skutečnosti, ptát se skutečnosti třeba experimentem, spoléhat se na subjektivně nezávislou logiku, prostě co nejvíce vliv subjektu eliminovat.
Eliminace subjektu samozřejmě nemá smysl v osobním životě, kde je subjekt smyslem našeho snažení, ústředním bodem. Ale cesty k dosažení tohoto cíle bych opravdu nenechal na subjektivním dojmu. Pokud má někdo rakovinu, opravdu bych nespoléhal na ten dojem, že to zvládne silou své vůle, ale k té síle osobnosti bych přidal i zkušeného lékaře, který má i jiné prostředky, které jsou v praxi ověřeny. Teprve když jsou v osobním životě všechny zásadní problémy vyřešeny, můžeme se nechat volně unášet svými emocemi, svým nadšením, neboť nás rozum a naše objektivní znalosti drží v bezpečném skleníku naší civilizace.
Jestliže je člověk chirurg, opravdu mu nepomůže osobně se dojímat a slzet nad tím, že má na sále nádherné dítě s těžkou nemocí, ale musí zcela chladnokrevně a bez emocí provést to, co jiní také chladnokrevně zkoušeli a pozorovali před ním. Emoce a subjektivitu musí co nejvíce eliminovat.
Úplně stejně musí postupovat vědec nebo filosof, chce-li se dobrat pravdy. Emoce mu sdělí názor, první dojem, dají mu motivaci, ale správnou odpověď mu neposkytnou. Názor je fajn, ale jde-li nám o výsledky, nepomůže názor, ale nestranný pohled. Můžeme mít "názor", že se nám nic nestane, když v rychlosti 200 km/h narazíme v autě do zdi, ale ten názor nám opravdu nebude v tom případě moc platný.
Vědecké disciplíny postavily, jak už řečeno, svůj úspěch na tom, že se objektivizují tak, že nepřemýšlí bez důkladného zkoumání reality, jak to dělal třeba kdysi Aristoteles a další starověcí filosofové, ale ptají se světa, jak se věci skutečně mají. Fyzikové pozorují hvězdy nebo dělají experimenty v laboratoři a základě toho teprve dělají své teorie a závěry, necucají si je z palce. Paleontologové sbírají milióny zkamenělých vzorků, které mohou potvrdit tisíce Darwinových vzorků živých zvířat a rostlin a na jejich základě je možné potvrdit evoluci všeho živého. Matematici se mohou opřít o logiku a další pravidla a axiomy odpozorované z okolního světa, tedy objektivní, nezávislé na našem názoru. O výzkumy se mohou opírat psychologie i sociologie, tyto ale dávají daleko méně přesné výsledky než přírodní vědy, což je dáno také daleko větší složitostí jejich předmětů. Nicméně také mají objektivizující metody.
Disciplínou, která se může asi nejméně opřít o objektivizující metody je filosofie, protože tato nemá přímý vztah k realitě, nelze v ní dělat experimenty a pozorovat jejich výsledky. Nemůže se ani opřít o objektivní matematický aparát, takže je subjektivismem nejvíce zranitelná. To ale znamená, že se mu musí nejvíce bránit. Zatím co fyzika je jako maják, pevně ukotvený v zemi, který odolá i silnému vlnobití emočního subjektivismu, filosofie je jako loďka na volném moři, které stejné vlnobití může snadno potopit.
Proto musí dbát zcela nejvíce na objektivní pohled. Musí se vyhnout silnějším emocím, subjektivním dojmům a uvažovat chladnokrevně a postupovat opatrně, jako onen chirurg. Musí pečlivě naslouchat realitě, musí k ní jít co nejblíže. To udělá tak, že nalezne axiomy, stejně ověřené jako axiomy geometrické, jež byly ověřené miliónkrát opakovanou praxí, pozorováním. Mezi takové filosofické axiomy patří, že se vše neustále mění, že náhoda je jen jev, tedy skrytý determinismus, že žádný determinismus nepopíše vše, takže vždy zbude nějaká náhoda, že v realitě neexistuje nekonečno, atd. To je první prvek pevného základu objektivizující filosofie.
Druhým musí být vyhnání subjektivismu z filosofie. Ústřední myšlenkou zde musí být, že filosofie vůbec není o člověku, neboť člověkem se zabývají jiné disciplíny, jako sociologie (a její součást etika), psychologie, politologie. Když se podíváme kolem sebe, zjišťujeme, že život a vědomí jsou akorát tak důležité pro nás, nikoliv pro svět. Zatím víme o životě jen na jedné planetě, ale i kdyby byl na každé planetě, stále by byl v nepatrném zlomku vesmírného prostoru a času. I ve sluneční soustavě by z hlediska jejího prostoru téměř neexistoval, a to ještě neuvažujeme o mezihvězdném prostoru, který má nejbližší hvězdu až nepředstavitelné 4 světelné roky daleko. O mezigalaktických vzdálenostech ani nemluvě.
Když uvážíme, kolik lidstvo ovládá energie, tak pochopíme, že je to jen zlomek energie, kterou disponuje Země, a je to zcela nesrovnatelná energie s energií Slunce, o černých dírách, supernovách a miliardách galaxií a velkém třesku, který vše zrodil, ani nemluvě. Člověk je prakticky nic v těchto měřítkách a z hlediska času vesmíru prakticky neexistuje. Jen člověk vlastně ignorující celý vesmír se může domnívat, že je v něm on sám to nejdůležitější.
Ano, člověk by se měl zajímat o sebe, protože je sám sobě ústředním bodem, ale na to stačí humanitní obory a filosofie se to netýká. Upřímně řečeno ani nechápu, proč je filosofie řazena mezi humanitní obory. Je to asi kvůli chybnému lidskému sebestřednému dojmu. To co se nazývá dnes filosofií, je z velké části chybně kontaminováno lidským faktorem, deformováno, zneužito k lidským sebestředným účelům, k nalhávání si vlastní důležitosti. Například existencialismus, který je údajně druhem filosofie, v podstatě vůbec do filosofie nepatří. Snad až 90% dnešní "filosofie" vůbec filosofií není, kvůli tomu, čím se zaobírá.
V lidském životě je jistě člověk to hlavní, ve vědě je jeho sebestřednost překážka pravdivého poznání. Téma člověka patří do filosofie jen okrajově, a to právě jako vše zkreslující princip, spočívající v ubohé lidské lokálnosti, tedy existenci na jednom místě (a to fyzickém i racionálním). Člověk má proto velmi omezený rozhled a nevidí dobře "svět". Lidé, kteří chtějí mít jakýsi kulturní přehled, nezůstávají na jednom místě, ve své zemi, ale cestují do různých zemí, poznávají jiné oblasti a jiné kultury. Soustředění se ve filosofii jen na člověka, znamená zůstat myšlenkami "za pecí" a nikdy odtud nevystrčit ani nos. Znamená to lidskou omezenost. Jen filosofie odpoutaná od člověka je dostatečně svobodná, aby mohla poznávat do velké dálky a do velké hloubky. Filosof zabývají se člověkem je jako pacient, kterého bolí zub. Svou pozornost soustředí jen na onen zub a svět vůbec nevnímá.
Lidský subjektivní názor je jako deformující brýle, navíc s úzkou štěrbinou průhledu, a tyto brýle nemůžeme sundat. Musíme si vůbec uvědomit, že tyto brýle existují, že my sami jsme oslepující a deformující faktor. Musíme si uvědomit, že tato omezení a deformace jsou v našem obraze jeho nedílnou součástí, a proto se jejich vliv velmi obtížně odstraňuje. Jedině když o těchto brýlích víme, jedině pak můžeme postupně odfiltrovávat ony deformace a mnoha pohledy z různých stran, i když skrzeva onu úzkou velmi omezující štěrbinu, postupně vytvářet ucelenou a správnou představu světa. Ony brýle jsou navíc mnohé (ba je jich potenciálně "nekonečně" mnoho), takže si musíme opakovaně uvědomovat a hledat omezenost našeho poznání, nikoliv se ignorantsky utápět ve své sebestředné dětské důležitosti.
Stejnou roli jako člověk má třeba i Hubblův dalekohled (či jakýkoliv "sensorický" přístroj), u kterého je také nutno pochopit, že vnímá jen jednu interakci (elektromagnetickou) a to ve velmi omezeném rozsahu, a zbytek "vesmíru" ignoruje (třeba temnou hmotu a temnou energii, kterých je daleko více než toho, co vidí, ignoruje rentgenové a infračervené záření, gama paprsky a mnohé další frekvence). Člověk je jen složitější "sensorický přístroj", který má deformací a ignorací daleko.
Subjekt je jedna z hlavních křižovatek filosofie. Na každé takové křižovatce, která je na úplném začátku filosofie, se musíme správně rozhodnout. Když to uděláme chybně, celá naše myšlenková cesta bude jen blouděním a bude k ničemu, nikam nepovede, pomineme-li potěšení z vlastní cesty. Filosofie má vůbec tento charakter. Mnohdy není až tak komplikovaná, ale její obtížnost spočívá v tom, že nesmíme udělat chybu a nemáme přitom berlu ověřování realitou, o kterou se můžeme při filosofické chůzi opřít, ani nemáme mechanickou "mapu" matematického aparátu, která nám zajistí, že nesejdeme z cesty.
