Geniální fyzik na vozíčku, světoznámý Stephen Hawking, který nedávno zemřel, o sobě rád prohlašoval, že byl sice omezen svým tělem, ale jeho mysl byla svobodná. Obávám se ale, že jeho mysl byla uvězněna, i když ne jeho tělem.
Stephen byl úžasným příkladem pro vozíčkáře (a nejen pro ně) v tom, jak se vypořádal se svým tělesným hendikepem. Vlastně je to neuvěřitelné, že navzdory tak závažným a dlouhodobým fyzickým potížím byl schopen tak skvělých intelektuálních výkonů. Nezbývá než před ním hluboce smeknout. Nelze mu proto nepřát i jeho celosvětovou slávu, která byla jeho hendikepem spoluzpůsobena, jak sám přiznával. Byla alespoň částečně náplastí na jeho fyzické potíže.
Jeho úspěchy ve fyzice byly dány jeho extrémně dokonalým exaktním uvažováním. Překvapivě ale právě jeho přednosti, nikoliv jeho hendikep, jeho mysl uvězňovaly. Jak to myslíme? Dobře víme, že je-li někdo velmi bohatý, což je zřejmě jeho přednost, nejednou to výrazně ohrožuje jeho morální kvality, kteréžto zkušenosti si všimla už Bible svou formulací "Spíše projde velbloud uchem jehly, než se dostane bohatec do království nebeského." Na člověka negativně působí každá vlastnost, která je společnosti velmi oceňována, má-li ji v extrémní míře. Dívky dobře vědí, že extrémní krasavci jsou rizikový podnik a pánové zase mají zkušenost, že extrémní krásky mají zhusta nosík nahoru a že je s nimi potíž. Kdo má velkou moc, také jejímu vlivu podléhá, a stává se sebestředným, což je v politice velmi patrné.
Samozřejmě záleží i na tom, jaký člověk je, jestli takovýmto negativním vlivům dokáže odolávat. Ale extrémní dávky pozitivních vlastností bezpochyby mají i své negativní vedlejší účinky, které někdy mohou dokonce to pozitivní převážit.
Extrémní inteligence, kterou Hawking rozhodně měl, je asi to nejmenší ohrožení, protože na rozdíl od jiných vlastností dává předpoklad i k sebekritičnosti, uvažování nad sebou. Jenže i tak je to rizikový faktor, který může vést k přehnané sebedůvěře, pakliže není vyrovnáván například malou sebedůvěrou zpočátku nebo určitými kvalitami a je podpořen všeobecně uznávanými úspěchy.
Exaktní obory mají přitom jeden problém, který poměrně trefně popisuje jak seriál Teorie velkého třesku tak třeba nový cyklus uváděný v České televizi, Einstein - Génius. Pro exaktní obory je třeba exaktní inteligence, která ale není moc platná, jde-li o obory humanitní nebo o sociální komunikaci, kde je nutné se hodně řídit "citem", mít velký nadhled a chápat jen tušené souvislosti. V tom exaktní vědci moc nevynikají. Navíc si ale ve své jisté profesionální exaktní deformaci čistě exaktního uvažování někdy myslí, že celý svět je exaktní, takže zvládnou špičkově i humanitní obory, když zvládli ty "složitější". (Profesionálně deformovaný je v podstatě každý odborník, takže není důvod si myslet, že jsou fyzici či matematici nějakou výjimkou.)
Fakt, že v lidských záležitostech nejsou exaktní géniové zdaleka tak výjimeční jako ve svých oborech, se dá ukázat na Einsteinových sociálních vztazích a jeho politickém působení. Soudného člověka by mělo napadnout, že exaktním vědcům není radno věřit, když opustí svůj obor a snaží se uvažovat v humanitních vědách. Jednak proto, že nemají buňky na humanitní vědy, a nejednou i proto ani nepoznají, že se ocitli na humanitní půdě, mimo svůj obor. Pak jejich suverenita může vést k poměrně naivním závěrům, jako třeba, že základem reality je matematika, a napsat o tom, jako Max Tegmark, dokonce kus knihy a udělat si tak (IMHO) veřejnou ostudu.
Hawking zase proslul svou špatnou filosofií, ve které prosazoval "poněkud" naivní představu teorie (skutečně absolutně) všeho, nebo se "proslavil" prohlášením, že je filosofie mrtvá, které samo o sobě je filosofickým prohlášením, tedy asi prohlášením mrtvým. Další jeho naivní představou bylo stvoření vesmíru z ničeho a soubor podobně mylných představ měl být jeho Velkolepým plánem, spíše se ale stal ilustrací, že v obecných úvahách je jeho mysl ve vězení exaktnosti, což kvalitní pohled znemožňuje.
Vypadá to, že Hawkingova mysl tedy přece jen byla uvězněna, a to nikoliv jeho tělem, ale jeho výrazně exaktním, poněkud mechanickým uvažováním a jeho sebedůvěrou, která si myslela, že toto osvícenecké uvažování, které bylo vrcholem myšlení v době Isaaca Newtona, ještě dnes postačuje při uvažování o celém světě. A to přesto, že stejná víra roku 1900, že teorie všeho je blízko, byla rozmetána kvantovou mechanikou a teoriemi relativity a ukázala se tak býti nesmyslnou.
Na nemožnost stvoření vesmíru z ničeho a nemožnost teorie všeho přitom stačí poměrně prostá myšlenka falsifikace (Karla Poppera), kterou uznává i mnoho exaktních vědců, a která v podstatě tvrdí, že žádné absolutní tvrzení nemůže být vědou, neboť není relativní, a že věda může obsahovat jen a pouze zjednodušené modely reality a nikoliv definitivní provždy neměnné odpovědi.
Ono vězení exaktnosti nakonec i způsobilo, že nedostal Nobelovu cenu za fyziku, jak můžeme blíže analyzovat v blogu Proč nedostal Stephen Hawking Nobelovu cenu za fyziku, neboť tvořivost vyžaduje mnohostrannost myšlení, brainstorming, který v tak obecné disciplíně, jako je teoretická fyzika, může pocházet snad především z filosofie.
A kdyby někdo neposuzoval zde uváděné myšlenky, ale spíše jejich autora, může si v podstatě totéž přečíst od jednoho z autorů smyčkové gravitace, světoznámého fyzika Carla Rovelliho v jeho článku "Physics Needs Philosophy / Philosophy Needs Physics". Konkrétně třeba, že "Weinberg and Hawking’s error is to mistake a particular, historically circumscribed, limited understanding of science for the eternal logic of science itself."
