Asi mě někteří lidé vnímají jako zapřísáhlého ateistu, který se s bohem moc nemazlí. Ono to tak ale úplně není. Chodím do kostela kvůli architektuře a varhanní hudbě, bůh mě neodrazuje. A mám doma asi více křížů než mnozí věřící.
Ty kříže mám proto, že jsem s nimi fotil. Kříž je výrazný symbol, kterým se dá karikovat i leckteré moderní "náboženství", jako konzum, závislost na práci, pro někoho sport nebo móda atd. Kostely a kaple, zvláště ty polorozpadlé, jsou mým oblíbeným cílem pro svou atmosféru a kouzlo. Jsem sice divnej v tom, že když mnozí jásají, že byl nějaký kostel či jiný zchátralý objekt opraven, já jsem tak trochu smutný právě kvůli ztrátě oné patiny času, která mi přijde kouzelná. Copak se vám líbí jen opravené církevní stavby a nevnímáte tu jedinečnost staveb dávno zanedbaných, tedy urbexu? V průběhu svého částečně profesionálního fotografického působení jsem se snažil sakrálním stavbám ještě na atmosféře přidat, o čemž snad svědčí i fotografie z belgického Dinantu níže. Tu jsem nazval Kostel z pohledu sebevraha a byla jako dvoustrana zveřejněna v nejčtenějším britské fotografickém časopise Digital Photo č.7/2008. Je v ní, jako ve většině mých fotek, použita metoda HDR (High Dynamics Range) fotografie, která vytváří podobné ambientní světlo jako na malbách starých mistrů.
Kostely jsem navštěvoval v mládí také kvůli varhanám, a měl jsem stovky jejich fotografií ze stovek českých kostelů, a to včetně popisu varhanních rejstříků. Rejstřík je v tomto případě řada varhanních píšťal z určitého materiálu a jistého tvaru, což každému dává osobitou barvu zvuku. Jsou třeba píšťaly dřevěné, z různých kovů, s různými výškami zvuku, některé jsou uzavřené, většina je otevřená. Varhanní hudba sice původně nebyla hudbou sakrální, ale dnes ke kostelům zkrátka patří. Miloval jsem Bacha, a tak jsem se zpaměti, bez znalosti not, naučil hrát jeho nejznámější skladbu, tokátu a fugu d-moll, BWV 565.
S mou ženou (je zlehka věřící) si také občas čteme literaturu, kterou lze nazvat jako duchovní. Například nositele Nobelovy ceny za literaturu Rabíndranátha Thákura: "Z velebné zasmušilosti chrámu vybíhají děti, aby si venku sedly v prachu. Bůh se dívá na jejich hry a zapomíná na kněze." V textech s náboženskou tématikou nejednou nalézám kouzlo. Mají svou atmosféru, poetiku, krásu. Boha v ní vnímám jako metaforu a i když si myslím, že nic takového není, dojem z takového čtení mi to neničí. Copak je třeba Perníková chaloupka méně poetická proto, že takové stavení nikdy neexistovalo? Pro literaturu, film malířství a umění neplatí pravidla vědeckých důkazů, neboť tam nejde o to, co skutečně existuje, ale o krásu a poetiku. Bůh do umění zejména historicky patří a někteří si bez něj neumí představit ani svůj soukromý život. A nelze mít proti tomu námitek, neb každý má ve svém soukromém životě úplnou svobodu.
Nicméně ve vědě je představa boha, či lépe řečeno idealismus, který z něho často vychází, tedy představa, že mnoho věcí má podstatu "nahoře", ne dole, ve hmotě, velkou brzdou (viz Filosofický idealismus - zhoubná nemoc poznání). Copak by člověk třeba zkoumal, jestli vesmír vznikl velkým třeskem, a jaké mechanismy po velkém třesku následovaly, kdyby byl přesvědčen, že vesmír stvořil bůh a že jsou jeho činy pro nás nepochopitelné? Copak by člověk zkoumal, jak se bránit pandemii, kdyby byl skálopevně přesvědčen, že je to spravedlivý trest boží?
Vědecké poznání je jako chirurgie. V ní také musí lékař "odložit" své city při operaci dítěte, aby chladnokrevně udělal to, co přináší, když se dílo podaří, ty nejpozitivnější emoce. Poznání musí být taktéž chladnokrevné a nestranné, aby se dobralo pravdy. A až se jí dobere, má své výsledky použít tak, aby lidstvu co nejvíce prospělo. Nejsou to náboženské emoce, které nalezly lék na ty nejhorší emoce, ale je to ona lidských citů si nevšímající snaha poznat. Ve vědě je tedy nutné být i na bohu nezávislý a je třeba ukázat, že je to jen pohádka - viz Důkaz neexistence boha. Nejednou bůh ve vědě nevadí, ale často je překážkou, která deformuje správné vidění světa.
Newton třeba považoval prostor a čas za sensorium boží, a proto za něco absolutního, neměnného. Tento boží omyl byl vyvrácen jiným vyznavačem boha (viz Věřil Einstein v boha), který dokázal, že prostor a čas jsou relativní, proměnné, a dokonce zakřivené. Tím boha z pojetí prostoru a času bezohledně vytlačil. A takových příkladů, kde bůh ve vědě je jen obraz naší neznalosti, by byly tisíce.
Nakonec překvapivě něco o mém "bohu". Taky mám ve své filosofické koncepci něco, co by mnozí označili za boha. Nazývám to absolutno, a náš svět z něj tvoří přesně nula procent. Na rozdíl od boha tento princip nemá a nemůže mít jedinou vlastnost, kterou člověk zná, tedy ani lásku, vědomí, znalosti, a nakonec ani existenci (jak popsáno v Důkazu boží neexistence). Nezapře to inspiraci negativní teologií, proto tento základ světa nazývám negativním absolutnem. Tento princip není kontaminován žádnými lidskými pojmy, a proto nelze o něm říci vůbec nic, což připomíná biblickou formulaci vyjadřující boží nepoznatelnost (JHVH). Absolutno je jen negativní, takže pro nás (Kant) neexistuje. A protože každá existence je fenomenologická, tedy jen pro nás, nic opravdu absolutního ve skutečnosti neexistuje, ani bůh ani absolutno. Skutečnost je totiž taky jen pro nás, ne o sobě.
