Již delší dobu mám v době půlnoční takový jistější pocit. Připadám si bezpečněji než během dne, kdy v čele našeho státu stojí rozespalá banda zbytečných lidí. Teď, kolem třetí hodiny ranní je náš potemnělý kus planety pod vlivem jiných událostí než těch, které nám servírují za denního světla všichni ti poslanci, prezidenti, ministři, senátoři a čertvíkdo ještě.
Možná namítnete, že v noci bují kriminalita. Zlodějíčkové, násilníci, pasáci a štětky. Věřte mi, že vím dobře, kudy chodit, abych je pokud možno nepotkal. Ve dne ne..všichni tihle kriminálníci na mě koukají z televize při přenosu z poslanecké sněmovny, z novin..přicházejí ke mně z vyprávění mých přátel a odcházejí zas s vyprávěním mým.
Za všechny tyhle pasáky a štětky v parlamentu několikrát denně platím a stávám se tak jejich zákazníkem. jednou za čas je podpořím svým hlasem a pak zase po nocích...raduji se z toho, že už jistě spí.
Noc žije svým životem, který je zajisté tvrdý, ale jeho spravedlnost je v rovnováze s nebezpečím. Jedná se ale o hmatatelné nebezpečí. Lze se mu podívat do očí, když už nebude nazbyt. Ve dne nás ohrožuje jakýsi radar a srážka s meteoritem, jak varuje OSN. Lidstvo prý není připraveno na srážku s šutrem. Naposledy jsme se takhle společně báli před Y2K..to bylo panečku drama! Drtivé dopady blbců na naší planetu již evidentně tolik nepostraší.
Je svatou pravdou, že k utužení režimu je třeba nějaká hrozba a její patřičná prezentace obyvatelstvu. Ono se pak jaksi uměle semkne a společně se bojí či hrozbu dokonce nenávidí. Takovéto orwellovské Období nenávisti zažíváme například pod Paroubkovo taktovkou již pár let. Ale jen ve dne. Jen když zrovna pan poslanec nespí.
Kdepak, v noci je fajn. Že se někde někdo právě do krve pere? To vyjde nastejno, jako když jedna spící zbytečnost zakáže postavení stánku jiné zbytečnosti na jakési akci, imitující Boží soud. Ve dne je děsně těžké překračovat svůj vlastní stín. V noci ještě horší, protože je napřed pořeba vstoupit pěkně pod světlo a pak přede všemi, úkrokem do tmy, zanechat stín napospas chátře. A navíc - kdo z nás je schopen zodpovědně potvrdit, že naši představitelé mají svůj vlastní, neukradený stín?
Diktátor Paroubek hrozí. Hrozí sebejistému až přejistému Topolánkovi. A veřejnost tento veřejný projev síly, toto vychýlení v koncentracích testosteronu, kvituje s povděkem. Jako kdybychom se na tuto sílu mohli spolehnout při absenci své vlastní. Copak asi teď dělají, chlapáci? Dle mne oba spí v nějaké srandovní pozici, zdá se jim o mladých ženských a nic nenasvědčuje tomu, že možná již za několik hodin vystoupí před veřejnost jako jediné a nezpochybnitelné národní opory.
Mám rád noc. Mí protivníci jsou nyní z masa a kostí. Oni mohou ke mně a já k nim. Ne tak ve dne, kdy jsme nuceni bát se a nenávidět cosi, co snad ani není. A je-li, za takový cit zcela jistě nestojí. Tak teď čekám do svítání, abych otevřel dveře hostům, možná i štětkám a třeba nějakému zloději a je to tak přirozené, jako výjevy v dnešních ještě nezotvíraných novinách.
Přesto se tato přirozenost kdesi ztrácí. To ve chvíli, kdy se všichni nad novinovými články ráno napřímíme a zakřičíme svou obžalobu. Uvolníme veškerou svoji zlobu a s pocitem vlastní nepřekonatelné odpovědnosti se postavíme na stranu dobra. A ono to zvenčí bude vypadat jako vzpurné halekání ryb.
