...a nad ránem, na dotyk svítání a vzdálen ženskému chvění, tisknu tmu v náručí až do vybělení. Pak během dne, čichám a pídím se po známém pachu. Slídím v koutech své zrkroucené duše a hledám ji a vedle ní sebe.
Miluji ženu...horrorem stává se, že je jen jedna. Tak jako život, tak jako šance a první milování. Jedenkrát svěží dech a jediná smějící se tvář. Jeden pár ňader a jeden jediný pár v kterém hledám ji a vedle ní sebe.
Není dne (a v noci nejinak), kdy bychom v třinácté komnatě našeho souznění do kruhu štvali se. Může jen spát a přesto nelze až k hranicím vesmíru spatřit živější oběť mého pohledu. Může vstát a odejít - z místnosti a nebo navždy. Přesto pokaždé ze sálajícího důlku v polštáři ucítím vůni jejích vlasů, na uhel spálených.
Září jak blesk z čistého nebe, až k zemi vržený. A všude smích a všude impuls..a v tom kole šíleném toliko historie je v půdě pod nohama (jako krve) a na našich bedrech (jako vzduchu).
Je to tak samozřejmé a přeci to může kdykoliv...
Je to tak přirozené a stejně nemůžeme zaručit...
Je to nezpochybnitelné a přesto může kdokoliv...
A pak, z milování zůstavá jen láska, pohozená někde poblíž cíle, zválená a pošlapaná. Vzpomínaná a zapomínaná, dokud jí nepřekoušeme jak pupeční šňůru a nezapudíme TO na druhém konci.
Miluji ženu - je jediná a neopakující se v čase a prostoru. A tak vždy, když vcházím v ní, není očí a není úst, která by byla schopna opsat alespoň zhruba tu krásu. Není rukou a není mysli, která by byla schopna uchopit ji. V ten moment nenajdete síly, jež by snad mohla zvrátit osud vratší, než štěstí hráče blackjacku.
Tak tedy miluji a žasnu zároveň. A další rok pomalu šediví, jako pět předešlých. Zavři oči...mráz všude mimo nás a nad sálajícími uhlíky v kamnech se jak bluesová dvanáctka vzduch roztřásl. Vzpomínáš? Bylo to jako na konci světa a my jak zázrakem našli tu svojí "západní cestu".
