Ida - norské requiem pro panenku

Obrovská fyzická síla barnevernu a policie. Svalení na podlahu. Izolace. Používání pout, želízek, pepřového spreje a uzavřených prostor samotky. Pokusy o sebevraždu, sebepoškozování, násilí a neustálá hospitalizace v nemocnici.

Norsko žije příběhem dívky Idy, kterou coby 15-letou s čistým trestním rejstříkem (bez zkušenosti s drogami nebo problémy s policií) vzali matce a umístili do 1 300 kilometrů vzdáleného dětského domova, čímž ji odtrhli nejen od prostředí, které ona sama nepovažovala za až tak špatné, ale i od všech přátel a koníčků. Ida rozhodně neměla lehké dětství a odběr měl své opodstatnění, nicméně další jednání barnevernu už je naprosto neomluvitelné a vyvolává pohoršení v celém Norsku. Sama ministryně pro děti a rovné příležitosti Solveig Horne slíbila, že pro ni udělá, co bude moci. 

Příběh Idy zveřejnil deník Aftenbladet po roce a půl pozorování dívky a vycházeli nejen z jejího vyprávění, rozhovorů s mnoha pečovateli, ale i z účasti na soudních jednáních a záznamech ze spisu, k němuž se jim podařilo získat přes velkou nevoli BV legální přístup. 

Ida vyrůstala pouze s matkou, s níž bydlela i 3 roky v Africe, kde ji znásilnili. Po návratu domů se jí stalo osudným, že o tomto (+ že matka bere velké množství antidepresiv) chtěla informovat kamarádku pomocí SMS, tu ale omylem poslala učiteli, který to nahlásil. Všechny její problémy nastaly až po tom, co péči o ni převzal před dvěma lety barnevern.

Dále nabízím citace z překladu článku Cítím se, jako bych nežila.

Minimálně 87x byla vystavena násilným zásahům v ústavech, kde bydlela. 36 z těchto zásahů se týkalo použití fyzické síly, jako např. povalení na podlahu. 58 různých zaměstnanců v ústavech se buď přímo podílelo na zneužívání své moci, nebo byli přitom, když proti Idě bylo užito násilí. Byla bezúhonná předtím, než ji barnevernet převzal do péče. Během půl roku ale byla obviněna z 26 trestných činů a je odsouzena za požár v ústavu v Oygarden v červnu 2014.

Policie měla minimálně 49 misí souvisejících s Idou. Nejméně 24x jí byla nasazena policií pouta. Navíc policie při několika příležitostech použila silnější prostředky - jako pepřový sprej, štíty, svěrací kazajku, ohledání těla, spoutání nohou a masku. Jednou na ni dle svědka mířila policie zbraní. K okresnímu soudu v Bergenu v březnu 2015 byla Ida předvolána na základě obvinění ze žhářství, vandalismu, výhrůžek a násilí proti policii a zaměstnancům barnevernu. Nejméně 8x byla přivedena na policejní stanici či umístěna na samotce.

Nejméně 40x se pokusila o sebevraždu, předávkovala se léky, spolykala sklo nebo se pokoušela různými způsoby o sebepoškozování. Přinejmenším 79x byla převezena k lékařské pomoci. Během ročního pobytu v ústavu v Troms byla 42x v nemocnici nebo na pohotovosti. Během roku a půl strávila asi 60 dnů v nemocnici. Jednou, koncem května 2015, byla držena v pásech po dobu 7 hodin na psychiatrickém oddělení pro mládež v Tromso. Zkusila drogy, pravděpodobně hašiš, amfetamin, extázi a kokain. V péči barnevernu byla přemístěna do 7 různých domovů. Zúčastnila se 7 jednání před komisí a 3 soudních projednání.

"Mám se hrozně. Pokoušela jsem se 6x vzít si život. Mám pocit, že nežiju," řekla Ida, když přišla k okresnímu soudu v Haugaland v únoru 2015. Tam vyžadovala ona i její matka, aby nucené umístění v severním Norsku bylo zrušeno. "Hodněkrát jsem se vyjádřila o tom, jak se cítím. Nemám tam nahoře žádné přátele. Jsem osamělá," řekla o domově ve městě Skjold.

Ida je stále nuceně umístěně v ústavu v Indre Troms, celý den ji sledují 4 zaměstnanci ústavu.

Celý ten příběh je o tom, jak moc barnevernet pochybil, protože vzhledem k Idině věku ji mohli a měli vyslechnout. Jednoduše selhali na plné čáře ve všech ohledech, což právem vyvolává otázky, jestli to skutečně jinde dělají jen dobře. 

Já "Idu" znám a jsem s ní v kontaktu. To, co dělala, byl pouze následek toho, jak se k ní BV choval. Brzy jí bude 18 a budete se všichni moci přesvědčit, že je to spíš člověk, který by byl hodně úspěšný v armádě, než že by patřila do blázince. 

Doktoři požadovali, aby se s Idou pracovalo jinak a řešil se její stav, ale pracovníci ústavu to opakovaně zamítali - mysleli si, že oni ví lépe, jak s ní pracovat. Místo snahy to vše řešit, ji ještě více zavírali na samotce. Právě tato izolace a obrovská arogance sociálních pracovníků v ní stupňovala pocit bezmoci a vedla k extrémnímu chování. Je to klasický případ, kdy si diletanti a neodborníci z řad sociálky myslí, že jsou chytřejší než odborní lékaři a odmítají jejich způsoby práce s dítětem.

PS: Příběh už česky vyšel na webu expres, obsahuje ale velké množství chyb způsobených předně využitím nekvalitního překladu originálního článku. Ona žije!