Z Prahy přes Istanbul do Malajsie a zase zpátky - 11a

Malajsie, ostrov Borneo, hlavní město Sabahu: Kota Kinabalu - Za 10 dní se nastřádá spousta drobných zážitků, které se při psaní jinam nevejdou. Co třeba nápoje: nealko a alkohol? O tom to dnes bude.

Někam přijedete, ubytujete se... pak jezdíte třeba sem a tam a do života se vám hrnou drobné události. Jsou sice zajímavé, ale za celý blog nestojí. A co s těmi drobnými zážitky?

Jednou z takových každodenních drobností jsou třeba nápoje.

Začněme těmi nealkoholickými.

Naše šťávy, malinovky a jiné limonády byste tady těžko hledali. Z plechovkových nealko nápojů je tu samozřejmě plná nabídka obou "colových" koncernů, tak jak to známe u nás. Z nezvyklých zajímavostí je tu např. chryzantémová limonáda. No, chutná to po květinkách, samozřejmě je v tom cukr... ale chuťově je to spíš takové dietní.

Jiné nápojové "firmy", mají nealko nabídku buď specializovanou - jako třeba firma nabízející vysloveně čaje (viz foto). Nebo jde o známého kávové prodejce, kteří se řídí svojí standardní a sezónní nabídkou.

V běžných malajských bufetech a v čínských restauracích pak najdete, kromě nadnárodních plechovek, nápoje vlastní čajové výroby. Příliš se ty "čaje" neliší - čerstvý citron, pomeranč, sušené ovoce jako asam či jiné pochutiny. Lepší podniky vám nabídnou dokonce oranžádu.

V takových pravověrných malajských jídelnách to pak ovšem v prostorách obchodních center vypadá skoro jak začátek Haškovy povídky "Pokus o abstinentní večírek čili amerikánská zábava".

O mnoho "drsnější" jsou tradiční lidové nápoje v tržnici. Však už jste je viděli minule. Tady jde o vody s vyluhovaným ovocem, možná pasírovanými šťávami...

Řada z nich je na dnes módním evropském principu: v plastové lahvi, s cedníkem uprostřed, se mrská kousek pomeranče nebo citronu. U nás tím kancelářské a jiné dámičky předvádějí, jak jsou "in". V Malajsii tohle nikoho nezajímá a nikdo si tu na nic takového nehraje.

Někdy vás ovšem taková neznalost místních nápojů v restauracích pěkně "vytrestá".

Dali jsme si jídlo v čínském kiosku v obchodním centru. Já sem byl už poměrně vyprahlý. Dal jsem si proto nápoj, o kterém jsem si myslel, že zažene žízeň. Jenže jsem to z neznalosti s tou obejdnávkou poněkud přehnal a dal si limonádu s "tristar" ovocem, karambolou, ale hlavně s asamem (asam gelugur).

Tohle ovoce znám v sušené formě. Odvážlivci je jedí jako u nás třeba jíme sušené švestky. A přidává se do nápojů. Nic kyselejšího, či spíše slano-kyselejšího neznám! A jak můžu, tak se tomu vyhýbám. Jenže tady to nebylo pro mne dostatečně zřetelně vyznačeno. A tak jsem nápoj objednal. K vepřovému řízku (jsme v bufetu u Číňanů, jinde vepřové nedostanete!), ovšem podávanému s rýží.

No, dopadlo to, jak to dopadnout muselo. Napil jsem se a prsknul. Vedle šťávy z karamboly (to je ten tristar) tam byl assam! Ta slano-kyselá chuť je pro mne prostě nepozřetelná. Přítel, coby naopak milovník asamu, se nade mnou smiloval a tak jsme si nápoje prohodili.

Takže, abyste v tom měli i vy taky trochu zmatek: na hořejším obrázku už já mám vyměněný nápoj a na spodním vidíte můj původní nápoj, s na dně plovoucím asamem. Brrr..!

Ale dosti o nelakoholických nápojích.

Logicky se mne dříve či později stejně zeptáte na alkohol.

Dá se v Malajsii koupit, ale ne jako u nás. Až na pár výjimek tady klasickou hospodu nehledejte. V restauracích se podává víno (nic levného) nebo pivo - hlavně pokud jsou provozovány čínskými nebo indickými majiteli.

A protože my jsme bydleli v čínském hotelu, podával se zde i alkohol. K našemu překvapení tady byl v nejvyším patře naprosto normální bar. Nabídka nápojů tady ovšem byla kvalitou i cenově na úrovni. Přesto jsme se asi třikrát plácli přes kapsu a do baru zavítali. (Následující foto zveřejněna se souhlasem zúčastěnných.)

Jak sami vidíte, poměrně prostě účelově zařízený bar; ve předu je pult personálu. A za mými zády je zhruba ještě jednou tak velký prostor stolků a křesel.

Naše první objednávka byla poněkud rozpačitá... A hlavně já jsem tak nějak neměl chuť zprvu na alkohol. Dal jsem si tedy nealko koktejl Shirley Temple - pojmenovaný po slavné americké dětské filmové hvězdě.

Základem tohoto nealko koktejlu je zázvorová a citronová limonáda, grenadina a skrojek pomeranče. Jedna z verzí praví, že koktejl vymyslel restaurant v Beverly Hills při příležitosti 10. narozenin této dětské hvězdy, tedy v roce 1942. Podobně se k autorství hlásí přinejmenším další dva podniky, na Havaji a v Hollywoodu. Aby toho nebylo málo, Shirley Temple prý prohlásila, že jí zrovna tento nápoj nikdy nechutnal. A dokonce principielně odmítala míchané koktejly jako druh nápojů pro děti.

Mně ovšem ten koktejl docela chutnal a začalo mi v něm "něco" chybět". Alkohol! Tak jsem přivolal číšníka a objednal si kokosové malibu.

No, číšníka... Postupně jsme pochopili, že jak on, tak i jeho kolegyně, jsou prostě hotelový restaurační personál a nápoje připravují podle nápojové knihy "pod pultem". Ostatně nápojové menu nebylo příliš velké. To by opravdu dokázal zvládnout každý.

...tím pádem se stalo, že náš obsluhující se příliš zakoukal do mobil a na nás poněkud zapomněl. Až když jsem měl do poloviny upito, jsem "kokosáček" zaurgoval. Byl tu v cukuletu s omluvou.

Koktejl Shirley Temple jsem tím panákem tedy "vystužil" (© na úpravu onoho kojtejlu). A my jsme pak ještě chvíli v pohodě poseděli. K malému překvapení došlo při placení. Nahlásili jsme co jsme měli a já když jsem pak kontroloval účtenku, oznámil jsem:

"Chybí taky ještě malibu."

Účtující slečna mávla rukou: "To máte zdarma."

Tak tomu říkám pozornost podniku! Za zapomenutou objednávku jsem panák v ceně 150 korun zkrátka nemusel platit!

Při našich dalších dvou návštěvách jsem si už pak dával alkoholické koktejly spolu s ostatními. Ale co bylo přesně v nabíce si už nepamatuji, Tuším, že Blue Hawai, Kosmopolitan, Daiquiri, Sex on The Beach... Přepadla mne i žízeň, tak jsem si dal sodu. Nikdy jsem tuto značku neviděl (návštěvník barů opravdu nejsem) a překvapilo mne, že jejím výrobcem je dokonce PepsiCo. Chuťově se ovšem přesně mezi barové mixy hodila.

V baru jinak potkáte spoustu lidí. Občas.

Jak jsem psal minule, natrefili jsme tady na seniorskou dvojici. Ona starší panička mne nenáviděla díky "incidentu" u snídaně a na moje celkem přívětivé pozdravení reagovala negativně. Tak jsem se na ni vykašlal a jen jsem po očku pozoroval, jak se užírá. Přestalo ji to brzy bavit a chvilku po našem příchodu oba senioři raději odešli.

Mnohem originálnější bylo setkání s Australanem.

Také tady už byl, když jsme přišli. Seděla u něho jaká si čínská žena. Zatímco on pouze pil, ona měla před sebou talíř plný jídla... Odhadl jsem situaci správně. Dotyčná byla kutivovaná prostitutka. Australan (ten přízvuk se nedal zmýlit) vypadal nějak jako inspektor Kojak. Mohutný, plešatý. Na rozdíl od něj to byl ale bohorovný hulvát. Australan hovořil navíc značně hlučně a jakoby mu bar i svět patřily. Známe tyhle týpky.

Tak nějak jsme se bavili. Aby nebyla nuda asi dvakrát po sobě kratince vypadla elektřina... Pak se najednou čínská žena sebrala na chvíli si odskočila. Australan měl potřebu komunikace:

"Hello boys, where are you from?" zahlaholil na nás, jako bychom byli 50 metrů od něho a já si pomyslel, že to je asi bývalý mariňák.

Ztuhli jsme všichni a já se naklonil k Petrovi:

"Co mám dělat? Mám mu odpovědět?"

Odporem k tomuhle hulvátovi jsme byli naplněni všichni. Petr jen záporně lehce kývnul hlavou.

"Budeme dělat, jako když mu nerozumíme," uzavřel jsem to a pokračoval dál nějakým blábolem.

Nicméně nás docela otrávil. Dopili jsme a šli platit. Žena mezitím přišla, znovu zasedla ke stolu. A Australan si jí postěžoval, že jsme se s ním nebavili. Nakonec k ní zahlaholil tak, že jí muselo zalehnout v uších:

"I think these guys are gays." Pak se odmlčel a uzavřel to: "Yep, they are gays."
["Myslím, že tihle chlápci jsou gayové. - Jo, jsou to gayové."]

Uchechtnul jsem se v duchu: odříkaného chleba největší krajíc.

Povedený párek jsme viděli odjíždět hned druhý den ráno přes okno, při snídani. Odjížděli taxíkem. On se tvářil jak pán sedmi moří, ona se poslušně točila kolem něho - noc byla zřejmě patřičně bouřlivá. Zavazadla nakládal řidič taxíku do bouráku ne nepodobného kadilaku. A o chvíli později nám zmizeli definitivně z očí.

A tím bych to pro dnešek uzavřel.

Protože o pár hodin později jsem měl trochu jiné starosti. Přišel jsem do pokoje a chtěl otevřít trezor.

Jenže... nešlo to! Trezor se prostě zablokoval.

A o tom příště, v druhé části povídání o drobných zážitcích.

- - - - -

Všechna foto: Martin Faltýn