Tokyo 12-12-2010

Toto je série blogů, tak jak postupně vznikají z mé turistické pětidenní cesty do Tokya - ve dnech 10. - 17. prosince 2010. Dnes tedy část 5.: "Sam v Tokyu - Tokyo alone."

Na Roppongi.

Uvodem: Protoze pisi tyto casti blogu primo v Japonsku, presneji receno v Tokyu na hotelovem notebooku, musite ozelet hacky a carky. A za druhe, dusledne pouzivam anglickou pravopisnou verzi slova Tokyo, nikoli ceske Tokio - chcete-li znat duvod: jsem ted v Tokyu a psano blogu by se mi do toho ceskym prepisem jen pletlo.

Prvni cast vznikala jeste doma, nasledujici pred dvema dny primo v letadle, od casti treti uz datluji v hotelove lobby. Pise se mi hrozne. Jednak nejsem zvykly na titerne psani na notbooku a prsty mi neustale skakaji na jina pismenka a preklepy delam neustale, coz zdrzuje, jednak - reknu vam, jeste ze ovladam klavesove zkratky a jine triky. Jinak bych asi nenapsal ani radku. Anglickou klavesnici mi sice zapnuli, ale jinak veskera menu jsou v japonskem pismu (a je jedno jestli je to hiragana nebo katakana). Zurocuji tady bohate sve veskere PC zkusenosti, vcetne hledani souboru na disku, jen upravy obrazku on-line web editorem nic moc - je velmi jedoduchy, tak budte shovivavi.

Pisi tedy dal sve prave a nefalsovane zazitky z cestovani. Cili nejde o zadne nagejsleniny z dlouhodobych pobytu v cizine, ale o bezprostredni turisticke dojmy. Pochopitelne ryze subjektivni. Tak to take tak berte, vcetne nadmerne ukecanosti. Kdyby se vam to zdalo prilis dlouhe, dejte si pauzu a pak pokracujte. Pokud to nepomuze, omlouvam se. Krom toho, cloveka vzdy potesi, kdyz slysi o cizim nestesti...

Dnesni cast ma nazev...

Sam v Tokyu - Tokyo alone

Nedele 12. prosince 2010 

Muj prvni samostatny den v Tokyu. Sice jsem padl vcera unavou, ale od pul seste jsem uz jak rybicka a nemohu se dockat az bude v 7 snidane a ja mohl vyrazit. Uvedomuji se, ze zivot v Tokyu nezacina driv nez v 10 dopoledne a tak vuyzivam po snidani cas psanim tohoto blogu.

Snidani mam hotelovou. Sklada se z nekolika chodu. Mala misticka s trochu salatu se zalivkou, miska s nejakym studenym predkrmem (kousek masovo-zeleninove smesi); pak se mne cisnik pta, zda a jak si preji udelat vejce. Napred jej nepochopim a az po chvilce mi dojde, ze na misce jsou vejce syrova nikoli uvarena. Do polevky si je rozklepnu asi sotva - netusim co mohu a co ne a nechci to prehnat a byt prilis neslusny. Tak se "domluvime" na vajecnem svitku. Tedy, ja rekl: "Necham to na Vas" a on mi prinesl tohle. K tomu miska ryze, polevka miso a sklenice studene vodu a horka kava. Behem jidla vm, ze se nesmim na nikoho kolem divat, ale neda mi to - ackoliv vzdy jen jakoby zvednu oci, ma vizualni pamet staci zaregistrovat co se kolem mne deje. Hostu je jen nekolikk; kazdy ji po svem a skutence si nikdo nikoho nevsima.

Vstavam docela zasyceny a jdu se pripravit na pokoj na dnesni den - tedy pripravit videokameru; je prvni den kdy zacinam filmovat. A samozrejme i fotoaparat, ktery ale nebude dnes to hlavni.

Je nedele. Dnes mam v planu cisarske zahrady a hlavne je to jedny den, kdy se udajne zde shromazduje mladez, ktera se rada prevleka za ruzne postavy. Dneska uz to zname take - ale jeste pred nekolika lety to byla senzace. Podle pruvodce je ale nedele jediny den, kdy neco takoveho mohu z cisarskych zahradach potkat.

Prvni takovou osobu, dle meho nazoru, potkavam v metru. Priseda si ke mne stihly vysoky muz stredniho veku. Oblecen je ponekud extravagantne. Na sobe ma delsi cervenocerny kostkovany kabatec, na nohou neco jako cerne puncochace. Tahne se s velkou kabelou a pak dvema mensimi lakovanymi taskami s ruzovymi pruhy - vypada to excentricky, stejne jako cepice na hlave tohoto muze. Podle chovani je zhrouceny ze zivota uz predem, clouma jim deprese a stihle dlouhe prsty se obcas krecovite sevrou. Mozna ma reakci po drogach, netusim. Kazdopadne pusobi velmi senzitivne, az zzestile a mozna jde i o nejakeho transvestitu. Fakt tezko hadat.

Nejradeji bych ho vyfotil, ale to uz bych rovnou mohl volat policii nebo "Hori!" a vysledek by byl mozna stejny. Uz pred tim jsem trochu na rychlo v metru fotil - tady mate jeden obrazek.

Ono treba uz jen si v metru vedle nekoho prisednout, to je spsis nutnost, ze chce clovek sedet a neni jinde misto. S vyjimkou mista vyhrazeneho pro seniory. Samozrejme kdo si nevsime napisu na okne velkeho jak krava jsem ja a divim se, ze ostatni stoji a sedime tam jen ja a jakysi stary muz s vychazkovou holi. Takze, to ze si vedle mne prisedl onen exrentik jasne hovori samo za sebe. Jedine takovu clovek si uze prisednout vedle "gadjina" - belocha, nejaponce. Excentrik sice vystupuje na stejne prestupu jako ja, ale dal pak jede uplne jinam. Takze kdovi, co to bylo za osobu. Mozna jsem ale i sedel vedle nejakeho herce, mistra kabuki (kde i muzi hraji zeny) a nevedel jsem o tom.

Nez se vydam do Cisarskych zahrad, mam jeden ukol. Koupit card reader, abych  dostal z mobilu pres M2 kartu do notebooku sve zazitky z letadla a mohle je tady uverejnit. Jedu na Akihabaru - centrum techniky.

Uz klasicky se vydavam opacnym smerem od centra, ale je to jedno. Elektronika na mne civi ze vsech stran. Hned v prvnim malem obchudku mne posilaji jinam - dostanu namalovany kousek papori s plankem, kde hledat. O nejake dva bloky domu dal.

Na miste zjistuji, ze mne poslali do hernich ocbodu - a tady je pouze anime. Ve vsech fomatech od pC pres velke konzole i male rucni herni zarizeni. Vsude maji ruzne vyveseny adaptery, zadny card reader, ale ani jendo neni to co potrebuji.

Nakonec se vydavam sam nazdarbuh a natrefim konecne na obchod s nejakou spise vyprodejovou a repasovanou elektronikiu; zrejme i nejake veci ze skaldovych vyprodeju. Odpovida tomu i muj card reader, mala kosticka, kde jsou jako novinka uvadeny Windows Vista.

A ted hura do Cisarskych zahrad! Je uz druha hodina. Diky praxi z predchoziho dne uz mi nedela potize se svobodne metrem pohybovat a v kombinaci s pruvdcem a mapou metra se dostavam presne tam, kam jsem potreboval - k metru primo u zahrad.

Cestou pri prestupu z jedne stanice do druhe povrchem mam ale maly zazitek. Nachazim hernu Patchinko - skakajici kulicky do vyhernich otvru (nekdy). Neodolam a vchazim dovnitr - tohle jsem chtel aspon videt na vlasdnti oci, zahrat si to na to nemam odvahu. Vse je na ohlusujiciho revu, dokonce se tu i kouri... Vypotacim se po chvili ven uplne omameny a ohluseny; nechci videt co to udela s clovekem po hodine hrani a to tu pry lide travi cele hodiny! Dekuji, stacilo, honem k memu dnesnimu cili!

Pri vychodu z metra u Cisarskych zahrad nejprve vyuzivam se Pasmo karty a nakupuji z automatu prvni jidlo od snidane - horkou kukuricnou polevku v plechu, 150 ml. Je to az do pozdniho vecera me jedine jidlo... 

Zahrady zacinaji kousek od metra. Lidi, poulicncih umelecu je tu jen par, prevlecenych lidi taky. Celkem nezajimave, neni ani co fotit, natoz filmovat.

Vydavam se vstupni branou do Cisarskych zahrad. Prirodou jsem uchvacen. Proudi tady davy lidi.

Posleze zjistuji, ze hlavnim cilem je chram Menji a ne jen tak, ale ze to je mimo jine i misto, kde Japonci nechavaji se deti pozehnat.

Dostavam se shodou okolnosti k udalosti, o ktere nevim vubec nic, ale soude podle zucastnenych jde snad o nejakou vyznamnou zalezitost - svatebni foto a obrad pro mlady par. Dostava se mi informaci, ze jde o sice ne prilis beznou, ale ne tak uz vyjimecnou japonskou svatbu. Podle toho, jak to ale cele probiham by clovek rekl, ze se zeni nekdo z cisarskeho dvora... Nechtene pri prohlidce chramu Meiji vytrvale kracim v jeho stopach a mam z toho spoustu zazitku. Neustale natacim na video a zapominam i fotit.

I tak si stiham prohlednout chram, ktery uvnitr opet vypada velmi proste; je zde velky komplex pro zehnani detem se zapisem do pametnich listu, jsou zde k dostani male drevene tabulky s pranim, ktere lze na ne napsat a pak povesit na prisusne misto, kde jsou schromazdeny jako vlastovky.

Celou svatebni zalezitost sleduji davy divaku. A ja se nejvic stydim za chovani Evropanu. Teprve tady si clovek uvedomuje jak se celkove chovame hrozne a neomalene. A jeste to vyucujeme pod modnim nazvem "asertivita". Nepristojne hlucni, drzi a vsude vlezli Americane, Britove, Rusove, Spanele, Nemci... ze vseho nejhorsi je parta mladych Polaku. Ti to jeste vylepsili buranskym stylem obleceni: utahanymi sportovnimi teplaky a porvavanim presne v okamziku kdy kolem nich chramovou branou prochazelo svatebni procesi. Koukse vedle mne stoji o samote stary Japonec a pozoruje tu svatbu. Podivam se letmo na nej a pak zpet na procesi a uplne se stydim za to, ze jsem "gadjin".

Cas leti jako splaseny a je cas na navrat. Komplech se za chvili stejne zacne uzavirat pro verejnost, jakoz i cele zahrady. Na posledni chvili se mi podari vklouznout do mistniho obchudku se suvenyry na urovni a nakoupit par prijemnych a hlavne vkusnych suvenyru a darku.

A pak uz jen do hotelu a rychle se konecne naveceret. Prochazim kolem male kavarnicky kde prodavaji panini. Nez vsak odlozim v pokoji veci a dostanu se zpet, kavarnicka uz je zavrena. Vydavam se tedy dal do mesta a jdu do "mekace". Tady se snazim nakoupit vyhodne menu, ke kteremu davaji jakysi firemni suvenyr. Slecna mi vsak nerozumi, ukazuji ji co chci, ale skonci to ze nakonec picham rukou na obrazky. A to se pak postupne objevuje na podnose. Prijde to i zkontrolovat manazerka fast-foodu, zda je vse v poradku. Neni. Suvenyr nedostavam. Podava se jen k jistemu menu a manazercino pisklave "sorryyyy" mi zni v usich jeste kdyz stoupam do schodu sednout se a konecne se najist.

Zarazi mne, ze nemam ubrousek. Teprve po chvili zaregistruji box s ubrousy zdarma... nechi vedet, co by se delo v Cechah. Po skonceni jidla tady hoste sami tridi odpadky, odpozoruji - led z coly do nalevky, vicka a brcka do jednoho otvoru, papiry do druheho.

Potacim se unavou do hotelu a padam do postele. V noci se probouzim, varim si citronovu caj s vitaminem C, protoze jsem se asi trochu nachladil. Caj mne zahreje a ja konecne usinam a tesim se na dalsi den. 

P.S.: Skarohlidi a svetaci mi mohou namitnout: "No, no, aby ses z toho nepo..." Mate na jednu stranu nepokryte pravdu. Ale ja jsem o tomhle okamziku snil vic jak 35 let. A napred jsem si musel na nej poctive vydelat. Dokonce vlastnim telem - hranim v reklamach. Ze zamestnaneckych platu na takovehle radosti zivota clovek nedosahne a ne kazdy ma talent ci zaludek na podnikani. Ja nemam ani jedno. Overeno, provereno. Myslete si o tom, co chcete, ale ja to beru takto.