Tedy už jen 3 dny. Singapur, Malajsie včetně ostrova Langkawi... užil jsem si 5 týdnů na cestách.Turisticky, se známými, s malajskými příbuznými. Máte se nač těšit. Teď už tedy jen, šťastně doletět domů.
Po zabalení a zvážení kufrů bych řekl, že jde o nejdůležitější úkol každé cesty. Co bych tu filozofoval, znáte to sami. V tuto chvíli jsem ještě v blahé nevědomosti. Všechno je tak nějak rozptýleno po pokoji a já píšu blog.
Vy ještě spíte.
V Praze je sotva půl druhé ráno, zatímco já tu mám skoro půl deváté. Jsem o sedm hodin napřed.
Dostat se v Praze do reality bude asi to nejtěžší. Už i známý mne upozornil, ať si nedělám iuze - že za ten měsíc se zase všechno o dost zdražilo.
A čeká mne také každoroční otravný úkol, který už 30 let upřímně nenávidím: daňové přiznání OSVČ. To nemá nic společného s daněmi, zdravotním a sociálním pojištěním. Jsa matematický antitalent, navíc nesnášející tabulky, prožívám vždy tento nervák dvojnásob.
A to ani letos nemám co danit! Do reklam ani filmů mne nikdo neobsadil. Nabídky hrát v seriálech jsem odmítl. Dřív jsem na takové "dlouhé tratě" neměl čas. Teď nemám ani čas, ani náladu se třeba učit narychlo texty apod. Je to svým způsobem druh hereckého umění, které neovládám a ani po tom netoužím. - A co "horšího", je mi to celkem jedno.
To si raději užívám dovolené. I když, dovolené - jak se to vezme. Při mé činorodé povaze fixuji vše kolem mne. A je svým způsobem škoda, že přinejmenším o třetinu zážitků a postřehů vás musím ochudit: něco by nevydýchala euro-korektnost, a do svého nejužšího soukromí nikoho nepouštím.
Co vám tedy z dovolenkových zážitků nabídnu dnes?
Včera jsme sice byli na celodenním výletu, ale ten je z větší části na fotoaparátu. Věnovat se mu budu opravdu až doma.
A tak pár snímků ze včerejší "Street Food" večeře.
Street Food "bazar", či jak to nazvat, se tu koná každý den. Restauratéři (eufemisticky řečeno) přijedou svými jídelními mikrobusy. Někdo už má navařeno, jiný jen naloženo a griluje na objednávku. Asi tak 50% jídel vzniká přímo na místě. Rýže je hotová z domova, nudle spaří na přání. Každý obchodník má svůj repertoár. A rozmístění oněch upravených jídelních aut je rovněž dáno. Nikdo se nehádá a není problém vypomoci kolegovi: tu drobnými, tu třeba nápojem...
Zákazníci jsou kapitola sama pro sebe. Jí se u stolů nebo kupuje s sebou. Jak je libo. Někdy zajde celá rodina. Jindy je to třeba jen dámská či pánská jízda. Sekulitární stolování mezi svobodnými je dodržováno. Jdete-li ve dvou, je jasné, že už zpravidla máte po svatbě. Některé páry vypadají jak středoškoláci. Někdy jim opravdu víc není. Co si má pak třeba Evropan myslet o pánské jízdě tak 12--14 letých mladíků..? Inu, byli společností uznáni za dospělé a tak jsou tady coby dospělí muži.
Jiný kraj, jiný mrav.
Tímtéž jsem odpověděl kamarádovi, když jsem mu poslal některé fotky ze Street Foodu. A prý: "Co na to hygiena?" - Odpovděl jsem mu žertem: "Nic. Všichni hygienici už dávno dostali infarkt."
Ve skutečnosti tady ale žádní prostě nejsou.
Evropan musí doufat, že to jeho imunita zvládne. Místní spoléhají na to, že všechno škodlivé zlikviduje chili, na kterém v jídlech opravdu nešetří.
Já se spokojím pouze s "nasi goreng ayam" - smažená rýže s kuřecím masem. Příteli chuná tak, že si k "mee goreng ayam" (smažené nudle s kuřecím)...
...přidá ještě své oblíbené jídlo "laksa" - něco jako nudle v rybí kari omáčce.
A pak už jen rozzářenou ulicí dojít na hotel.
Ale, aby to nebyla taková nuda... stačí ráno zajít třeba na kávu a hned máte o zábavu postaráno:
P.S.: Všechny fotografie autor Martin Faltýn
