Tati, to je dobrý!

Notoricky známé přísloví "Kovářova kobyla chodí bosa" jistě znáte. Tak také já, díky tatínkově profesi, jsem poněkud zanevřel -  na módu. Ano, usuzujete správně, tatínek byl: 

Ne, omlouvám se, pokud jste si mysleli, že byl módní návrhář, nebo byl dokonce majitelem módního salónu. Tolik mu doba nepřála. Rodinné zázemí neměl - byl naprostý sirotek a vyrůstal u příbuzných. Po povinné školní docházce mu zbývalo než se jít učit čímkoli obyčejným. Takže se vyučil krejčím.

Dlouho to nedělal. Jednak mu to příliš prý nešlo; jednak na šití neměl trpělivost. To mám po něm . (Na krejčího ve Vídni to na rozdíl od svého otce nedotáhnul. I tak to vše vzala 1. světová válka, včetně rodičů z otcovy strany.) No a dalšímu praktickému rozvoji se postavila druhá světová válka. Když v r. 1938 začala, bylo mu 26 let. Co v té době dělal, netuším, ale zřejmě krejčoval, protože si koupil šicí stroj a stihl se oženit, kdy se mu v r. 1942 narodil syn - můj starší bratr. (Pro úplnost v tomto směru dodám, že maminka byla dělnice v Kablo a rodiče se - už tenkrát - seznámili na inzerát.)  

Po osvobození si tatínek založil živnost, o kterou záhy přišel a později to pochopitelně kádrově přísně tajil. Naštěstí to zas tak velký problém nebyl. Z mandlovny, kterou vlastnil, přešel do chemického čistění - národního podniku Osvobozené domácnosti.

To už jej pamatuji i já a několikrát jsem zde už na toto téma psal. V tomto blogu jsem na příklad vzpomínal, že se tehdy narodil před sto lety.

Tatínek byl pracovitý. No, život jej naučil a nikdy nedostal nic zadarmo. Oboje mám rovněž po něm. :)

Měl ještě jednu vlastnost nadiktovanou životem: byl extrémně šetrný. Jediné, na čem nešetřil, byla rodina. Což mohu potvrdit za sebe i za bratra. Díky šetrnosti si tatínek našetřil na auto už v 50.letech a pravidelně jsme každý víkend jezdívali tu k maminčině rodičům a nebo všeobecně příbuzným (tatínek měl 5 sourozenců); dovolené trávíval s námi někde u přehrady ve stanu. A kdyby byla nepřišla tehdy měnová reforma, měl našetřeno i na malý domek.

Zdravotní stav jej donutil odjet pracovat na čerstvý vzduch a tak jsem část dětství i dospívání trávil coby syn správce rekreačního střediska v Krušných horách. Bylo tam odkudkoli kamkoli daleko; region to nebyl zrovna exkluzivně zásobovaný. A tak se mimo jiné hodily tatínkovo zbyvší krejčířské schopnosti.

Často bylo potřeba opravit ložní prádlo po rekreantech. Nejen zašíval, ale občas i něco zaštupoval... 

A zapošíval a opravoval nejen na rekreantech, ale i na mně. Jako na všech dětech na mně věci jenom hořely, jak se říká. Jenže koupit nové bylo i tenkrát předmětem šetrnosti a také uměním něco sehnat. Pamatuji si dodnes, s jakou hrůzou v očích jsem s ním šel vždycky nakupovat nové školní kalhoty  Jakýkoli módní střih a švih té doby šel stranou.

Kdepak!

Tatínek hleděl především na praktičnost.

A tak  mne velmi často zkouknul po objevení se  z kabinky a ohodnotil to slovy, která mi dodnes znějí v uších:

"TO JE DOBRÝ!"

Vzpomněl jsem si na to všechno zrovna dnes. Čekal mne úkol, který se už nedal odkládat. Opravit prodřené trenýrky. 

Normálně bych je samozřejmě vyhodil a koupil nové. Aktuálně už problém není ani to. Ale donedávna zavřené maloobchody mne donutily ke kroku napodobit tatínka.  A zašít je - nějak.

Tak jsem se do toho pustil.

Náprstek mám coby památku po tatínkovi... jinak vše ostatní je zcela nové. Jeho vybavení jsem kompletně daroval člověku, o kterém vím, že je bude používat - že ten šicí stroj neskončí u nějakého překupníka se starožitnostmi apod, A tak šiju se svým.

Ne, nezlobte se - výsledek vám ukazovat nebudu. Ale při pohledu na něj mi opravdu přijde na mysl jediné:

Tati, to je dobrý!