Většina lidí je naštěstí hodných. Kazí jim to pouze menší část společnosti - rozlišujme, prosím, menší a menšinová, že? Někdy se až člověk diví, jak je člověk nezodpovědný. Včetně mne.
Ano, samozřejmě. Včetně mne.
Nepočítám-li klučinu, který mne v dětství okradl o vypůjčený fotoaparát Liubiteľ, okradli mne prostě a sprostě celkem dvakrát.
Po prvé to bylo z náprsní kapsy, při nástupu do metra. Elegantním švihem, aniž bych cokoli postřehl, jsem přišel o peněženku. Byl jsem naštěstí po nákupu a tak v ní bylo 250Kč. K dovršení všeho zmizela jen 200Koruna, protože dotyční zakavkazští cizinci považovali tehdejší papírovou 50 korunu asi za loterijní los.
Peněženku vytáhli tak briskně a elegantně, že jsem se na ně nemohl zlobit. Spíše mne naštval sám fakt okradení... No i naše slavná policie na vyšetřovně považovala mé oznámení za ztrátu času. Já jsem to ale udělal spíše kvůli kreditní kartě. A tak, zatímco se mi snažila švagrová dovolat na mobil, že se peněženka našla v koši a čeká na mne u dozorčího metra, příslušník policie datloval oznámení v suterénní místnosti, kde byl mobilní signál blokován.
Byla to, pochopitelně, moje vina, že jsem frajersky nakráčel do skoro plného vagónu. Říkal jsem si o okradení, stejně jako mladá žena, se kterou jsem včera jel pár stanic metrem. Nepřetržitě se věnovala mobilu a kabelku měla, jak jsem ji zachytil na foto.
Také v druhém případě jsem učinil přímou nabídku. A opět jsem jel metrem. Tentokrát jsem měl otevřenou kapsu kabátu. Vykukovala z ní čepice, ale hlavně malá brašnička. Mohutná ženská si stoupla vedle mne a po chvilce se dorozuměla pohledem s naproti sedící další etnickou spoluobčankou. Hrábnout šikovným tahem do mé kapsy a zmocnit se zejména lákavé brašničky... to byla opět pro tuhle zlodějku hračka.
Samozřejmě jsem to zjistil až snad doma. V duchu jsem se ale vysmál dotyčné dvojici (určitě jich ale bylo víc). Čepice byla prakticky před vyhozením - povolily na ní stehy. A brašnička? Neobsahovala ani korunu! Měl jsem v ní odložená levná sluchátka. - Chtěl bych vidět ksichty těch zlodějek, když tenhle svůj lup rozebíraly.
A co na to naše pomáhající a chránící policie všeho druhu? Nepovažoval jsem za nutné se k nim vůbec obtěžovat. Vždycky jsou totiž jinde.
A tak, vážení, nezapomínejme na bdělost a ostražitost.
Budiž vám tyto dva příklady z mého osobního života a také mé ilustrační fotografie dostatečnou výzvou k opatrnosti.
Foto: autor
