Švy dětství

"Rodiče to má vedle a tady dělají bordel," pronesl někdo ve vlaku nad lehce řádícími ratolestmi v kupé. A můj kamarád, v tom kupé, dotyčného okomentoval: "Zapomněl na švy dětství." - Tak tedy o mých švech dětství, tentokrát.

Kamarád chtěl samozřejmě napsat "Zapomněl na svý dětství", ale znáte sami, co všechno ty mobily při automatickém psaní vyplodí nebo diktování, až se člověk diví.

Nicméně, ŠVY dětství má v sobě každý z nás.

1. Co nejstaršího si jako děcko pamatujete?

To je hned první, co mne z oněch "švů" napadne. Přiznám se, že si asi nic nevybavím. Protože se mi to plete s tím, co mi o mém dětství vyprávěli ostatní. Takže ani nemohu potvrdit, zda to, co mi vykládali, je pravda a nebo "dezinformace".

2. Dětské zážitky?

Toho by asi byla spousta. Byl jsem nadaně upovídané děcko a taky docela rošťák.

• Z vyprávění vím, že jsem se třeba skrýval za záclonou u otevřeného okna a PLIVAL na kolemjdoucí. Bydleli jsme v přízemí. Dařilo se mi to do té doby, než jedna dáma v kožichu, s patřičně umístěným plivancem si šla stěžovat... a mé zábavě byl konec.

• Do svých deseti let jsem býval normální zdravé, hubené dítě. Žádný sport mi nebyl cizí, jak vidíte na fotce. - Pak si mne dvě léta po sobě vzala do parády babička. První léto jsem ty svačiny, chleby s máslem, ještě vyběhal. Druhé už ne...

• V té době jsem se už také začínal "umělecky" projevovat. No, umělecky. Měl jsem dobrou paměť a rád jsem recitoval. Tedy na zábavách pořádaných místními zábavními výbory, Vesnickým divadlem, ROH a já nevím kým ještě. - Recitování u mne mělo jeden háček. Vždycky jsem tady důsledně recitoval za honorář: čokoládu. Jak nebyla čokoláda, nikdo mne na pódium nedostal.

3. Přelomovým "švem" v dětském životě byla a je vždy mateřská školka a základní škola.

Měl jsem tu nevýhodu, že coby jedináček jsem se s ostatními dětmi do té doby moc neintegroval. Už tehdy se asi projevovala moje introvertní povaha. Nicméně, tady jsem se musel začlenit do kolektivu a okamžitě jsem jej vzal pod svá ochranná křídla. Zejména na vycházkách.

• I stalo se, že jsme takto hromadně spořádaně šli ve formaci stonožky... a náhle se mezi námi začala prodírat "davem" jakási paní. Rodinná historka praví, že jsem dotyčnou zastavil a prohlásil: "Promiňte, madam, tady jde mateřská školka!"

• Do základní školy jsem chodil až do čtvrté třídy v Praze. I na základce jsem byl důsledně pravdomluvný, nesnášel jsem nadržování, lži a podrazy. Třídní učitelka od třetí třídy mne za to nenáviděla. V mé přítomnosti jí neprošlo jediné nadržování, byl jsme přísně spravedlivý. Díky tomu mi dávala vždy horší známky... Dokonce jsem se kvůli ní i jednou popral se spolužákem. No, popral. Vrazil jsem mu před třídní oprávněnou facku a on mne pak zmlátil za školou, protože byl už od malička rváč. Zbavil jsem se té povedené učitelky přestěhováním do Krušných hor.

4. Přelomový "šev" - z Prahy do Jáchymova

Otcův zdravotní stav se zhoršoval. Stále měl srůsty v žaludku. Příčinou byl trinitrotoluen, který vdechoval z žehlířského lisu, při čištění oděvů. Co na tom, že byl nejlepším zaměstnancem a když bylo potřeba vyžehlit oblek prezidentovi Antonínu Novotnému, Gottovi, Matuškovi... západním cizincům... vždy to přidělili jenom tatínkovi. Byl malého vzrůstu a výpary vdechoval napřímo. A lékař přikázal: změnit práci a do hor na vzduch! - Náhoda tomu chtěla, že n. p. Léčiva hledala správce pro své chaty rekreačního střediska. Lepší nabídka přijít nemohla a tak jsme se stěhovali.

• Z dvojkaře a trojkaře jsem se na Základní škole v Jáchymově stal žákem s vyznamenáním. Bez jakéhokoli zvláštního úsilí či přičinění. K těm známkám mi stačilo dávat ve škole pozor a domácí úkoly mne jen obtěžovaly.
• Bohužel, spolu s pubertou a babiččiným výkrmem se ze mne stával spíš pořízek... a tak jsem jednoho dne při jakési honičce ve třídě nevybral zatáčku a mohutným bokem jsem vrazil do skleněných dveří skříně ve třídě. - Spolužáci při našich setkáních dodnes vzpomínají, jak jsem se klepal strachy, když jsme se přiznával, že jsem to provedl já.
• Jiným švem bylo, že jsem si zkazil oči a musel jsem začít nosit brýle.

• Rok 1968 mohutně zahýbal pedagogickým sborem a za trest k nám bylo přiděleno několik učitelů. Rovnou musím říci, že skvělých. Jedním z nich byl náš třídní Jaroslav Rýdl. Starý kantor, který navíc rád se svými žáky ochotničill. A hned se pustil se svojí třídou do divadelních představení a já se brzy díky narůstajícímu komediantství stal jedním z oblíbených herců. Díky divadlu ale především dokonale stmelil náš třídní kolektiv - byl to zkrátka perfektní pedagog. A z jeho výuky češtiny žiju dodnes.

Že to byla zlatá školní léta a nejen moje si můžete přečíst v následujících dvou blozích. Ten první je věnován divadlování, druhý blog je při příležitosti našeho setkání 50 let od konce ZŠ.

5. Přelomový šev - už jen s otcem.

Naznačil jsem to minule a nebudu se k tomu vracet. Nastoupil jsem na střední školu, do Gymnázia v Ostrově nad Ohří a následující jaro si maminka zlomila nohu a zemřela na trombózu. Bylo mi 16. Musím říci, že celá rodina se k tomu postavila čelem, aby mi vše vynahradila.

Babička se k nám nastěhovala na půl roku, aby držela domácnost... Tatínek, který se nikdy o nic takového nezajímal. se od ní naučil vařit a péct. Samozřejmě mě podporoval bratr s jeho rodinou a prázdniny u něj byly samozřejmostí...

Čas postupně tu ránu ohladil, stejně jako nové zážitky a dojmy.

• Na gymnáziu, humanitní větvi, jsme vyfasovali třídní matematikářku. Byla to hodná ženská, která matematiku milovala. A dokonce, když jsme ve třeťáku měli volitelný předmět, přemluvila dostatečný počet žáků na matematiku. Svým způsobem mi zachránila studium po přestupu na gymnázium do Žďáru nad Sázavou, kde mne násilně přidělili na tzv. přírodovědnou větev - s maturitou z matematiky!
• Do Ostrova nad Ohří jsem dojížděl autobusem. Denně. A protože to byly Krušné hory, napadl sníh a někdy se zkrátka přijet do školy nedalo. Pamatuji se, jak jsme se jednou zbourali smíchy při čtení na stole zapomenuté třídní knihy. To když jsme si jako důvod mé nepřítomnosti na vyučování přečetli: "Dopr. spojení."

• Souběžně jsem ale studoval ještě jednu školu a sice Lidovou školu umění-LŠU. I tady jsem měl kliku na normalizací potrestané učitele, protože Literárně-dramatické oddělení vedli Soňa a Vladimír Pavelkovi. Oddělení vedli skvěle. Měli čuch na talenty a několik jejich žáků se dostalo na konzervatoř nebo DAMU, nepočítaje jejich vlastního syna Ondřeje Pavelku - dnes herce Národního divadla. Dana Morávková,. Luboš Veselý jsou další jejich nejúspěšnější herečtí žáci; v jejich pedagogických stopách LŠU pokračuje Irena Konývková. A tu přímo tam sbalil jiný žák Zdeněk Konývka. Takže se dá říci, že pedagogické působení manželů Pavelkových bylo zaslouženou líhní všeho druhu.
• Já osobně jsem na LŠU začal i psát malé dramatické útvary. Mimo jiné apokryfy. Ponořil jsem se zároveň do studia divadelních her. I když číst v 16-17 letech třeba Antigonu nebo Elektru není žádná slast. I Shakespeare byl v tom věku ještě něco na způsob mučení. - Ale také jsem hrál. Pamatuji se, že mne třeba zařadili do slavné hry Pavla Dostála "Výtečníci", a to dost paradoxně. V 16 letech jsem hrál profesora! Chodil jsem uličkou mezi lavicemi a o dva roky staršímu Ondrovi Pavelkovi jsem v roli sundaval z oblečení: "Smítečko, prosím."
• Díky LŠU také došlo na legendární zájezd do Maďarska s pásmem "Jediné slunce". Byla to jakási reciproční výměna. Napřed maďarský dětský soubor přijel k nám a o půl roku později, v létě jsme jeli my k nim. Zaujalo mne to tehdy tak, že jsem se za ten půlrok dokázal obstojně naučit maďarsky z učebnice pro samouky a prokecat tehdy! maďarsky s tamějšími kamarády skoro celou noc. Jenže, rychle se naučil - rychle zapomněl. Dnes už z toho umím sotva tak "Köszönöm" a "Viszontlátásra".

6. Přelomový šev - a vlastně definitivní konec dětství.

A pak přišel další zlom. Ve třetí třídě gymnázia chodila třídní a nabízela studium v zahraničí. Už dávno jsem měl v té době jasno, že chci studovat filmovou režii. A instinktivně jsem tušil, že dostat se v Praze na FAMU - na to mi asi bude potřeba pořádné protekce, kterou jsem samozřejmě neměl. Chopil jsem se proto šance.

Zeptal jsem se při té nabídce: "A je tam taky někde filmová režie?" - "Ano, v Sovětském svazu," odpověděla třídní. "Tak já se zeptám doma." To už se tatínek dávno rozloučil s myšlenkou, že bych mohl studovat práva a tak mi jen řekl: "Dělej si, co chceš."

Tím skončilo definitivně moje dětství a o mém dalším osudu bylo rozhodnuto.

Ale, jak praví spisovatel Rudyard Kypling: to už je jiný příběh.

Všechna foto: autor a jeho archiv