Stáňa

Setkání s milým člověkem vždy potěší. A ještě víc, když vás potom přijme v podstatě do rodiny. Takoví lidé pak chybí jednomu nejvíce.

Tady se jezdilo na skateboardu..!

Někdy počátkem 90.let mne osud zavál do jednoho malého města. Tak trochu polopracovně. Ale pořád jsme pochopitelně nepracovali, někdy také jedli, pili, hodovali... a protože to bylo malé město, udržovaly se zde i dobré sousedské vztahy.

A tak mi jednoho dne hostitelka povídá: "Martine, nechtěl by ses seznámit s naší sousedkou Květou? Je to moc hodná ženská, a upřímně, o něco by tě chtěla požádat."

Dobrým lidem se pochopitelně neodmítá; tím spíš, že to bylo ještě v době, kdy nebyly tolik zkažené mezilidské a sousedské vztahy. Sousedčina prosba byla poněku zvláštní:

"Hele, ty jsi umělec, sestřin syn píše básničky. Nepodíval by ses mu na ně?"

A tak jsem se seznámil s nesmírně talentovaným mladíkem Járou, jeho mladší sestrou a jejich rodiči: Jardou starším a Stáňou. A osud mne zavál ještě dál: do jedné malé vesnice.

Jarda mladší měl skutečně talent. Hloubka, význam, city... Jenže, jak všichni víme, nic není zadarmo. Obzvláště v dospívajícím věku, kam Jarda mladší ve svých 16 ještě patřil. Na jedné straně básník, na druhé straně - kluk ze zapomenuté malé vesnice, který se dral do života a velkého světa let devadesátých. Abych to příliš nerozmazával: kluk propadl tomu nejhoršímu druhu skinheadství, černého myšlení, depresiv... Jeho "bohem" byl v té době Daniel Landa s Orlíkem, v jeho nejtemnějším období. Kluk to celé bolestné a dramatické dospívání odnesl to zdravotně nesmírně těžce - to vám tady ani nebudu psát; ale dovedete si jistě představit, jaké to je pro rodiče, když jejich na venek naprosto zdravě vypadající syn je najednou invalida.

Oba rodiče to nesli statečně... a protože to byli milí a srdeční lidé, rychle jsme se spřátelili a já se stal něco jako důverníkem rodiny.

Připadl mi pak trochu zvláštní úkol: napravit mladému básníkovu ne hlavu, ale přímo duši. Ne že by byl psychicky nemocný, to ne - ale jeho psychice pochopitelně neprospívalo, když se zhruba jednou za dva tři měsíce totálně fyzicky sesypal. Nakonec skončil doživotně na navzájem si protivořečících lécích, a abych to trochu odlehčil, největší radost v tomto směru udělal asi několika lékařům a profesorům, kteří zkoumali jeho nemoci.

A tak jsem pravidelně dojížděl nejprve do malého města, kde jsme vedli nekonečné dialogy o životě - a já iž nikdy nebudu tak dobrý psycholog a řečník dolující ze všeho svého velmi rozsáhlého filozofického poznání, jako tenkrát.

V takovém případě člověk nemůže očekávat výsledky hned. Co ale pro mne bylo dvakrát potěšující, že výsledky se začaly dostavovat. (A měl jsem už v té době jinou podobnou zkušenost, kde naopak podobné mé snahy přcházely a v podstatě dodnes přicházejí vniveč.)

Jak to tak bývá, Jarda mladší sice přestal psát poezii... ale zato se proměnil ve vyzrálou osobnost a skutečně dospěl, a co víc - mně se podařilo mu vymluvit z duše degenerativní skinhead hnutí, negativismus a zlo.

Tím naše kontakty přestaly být tak intentzivní, ale minimálně jednou za půl roku jsem celou rodinu navštěvoval.

A tak jsem tak trochu prožíval i strasti mladší dcery, která také zlobila až se stala svobodnou matkou, aby o několik let později našla nové štěstí v podobě staršího chlapíka, který v ní a v celé rodině uviděl svou druhou životní šanci.

Nedivil jsem se mu. Jarda starší a Stáňa - jejich vesnický domek - to byla oáza klidu a pohody. Ať bylo jak bylo, vždycky tam bylo dobře. Asi mimo jiné i proto že se u nich vždy dobře jedlo - a kdo má nervy obalené tukem, ten je většinou v pohodě.

Jarda mladší posléze vylétl z rodinného hnízda, do dost osobitého rodinného vztahu - ale to už je čistě jeho osobní věc; nicméně se rodičům odvděčil krásnou vnučkou.

A jak říkám, mne přijali jako za vlastního. Nebál jsem se do té rodiny později "re-adaptovat" i mého částečně nevidomého malajského známého, který před desítkou let přijel do Česka. Na rovinu, tím, že byl mezi lidmi, kteří nemluvili anglicky, a byly tam kolem nesmírně komunikativní děti, naučil se během 2 měsícl česky mluvit víc, než před tím za celý rok v Praze.

Děti ovšem bývaly občas víc než komunikativní... Jednou jsem volal Stáně na vesnici, když tam malajský kamarád byl již týden. Ptal jsem se, co nového a co mi Stáňa řekla, po tom jsem málem omdlel.

"Jezdí s Honzíkem na skateboardu."

"Co? Kde?"

"No, s kopečka, u hospody."

Představil jsem si křehkého poloslepého Malajce, jak se řítí, v podstatě po paměti, nevida kam... A už se o mne pokušely mrákoty, protože to je sice ideální "skopeček", ale také relativně frekventované místo... VIZ foto v záhlaví. Celá ta bílá linka je jeden "skopec".

"A vy ho necháte?!"

"No jo... vždyť je to legrace," neztrácela Stáňa humor.

"Jo. Legrace..."

Můj "smích" si dovedete představit. Ale to byla celá Stáňa. Ve všem dokázala vidět něco pozitivního a hledat vnitřní posilu.

Upřímně, Stáňa nepropadala depresím i v okamžiku, když jí vážně onemocněl manžel a posléze skonal. Neztrácela humor ani když ji postily revmatické choroby a prodělala mimo jiné několik operací kolenou... ani berle jí však nezabránily každé ráno zatápět, přichystat snídani pro momentálně přítomnou část rodiny a dál šmejdila po svém domku a zahrádce. Neochvějně přečkala i další rodinné závažné události, jako rozchody, rozvody... nové vztahy svých dětí i jejich vnoučata. Zvládala i stále více pro ni náročné malé hospodářství.

Stále, kdykoli jsem tam čím dál řidčeji, přijel na návštěvu, jsem byl vítán, ba přímo milován jako další syn, ačkoliv jsme se Stáňou byli skoro vrstevníci.

Dnes jsem dostal od Jardy mladšího email, že Stáňa po dvou dnech spánku usnula na věky.

Co k tomu dodat.

Bude mi chybět, jako bude každému chybět dobrý člověk z jeho okolí i z jeho duše.

Omlouvám se, ale nebudu otevírat diskusi, jak jistě chápete. Své sympatie můžete samozřejmě vyjádřit karmou. Ale spíš vám chci připomenout, abyste si vážili dobrých lidí kolem vás a nezapomínali se radovat z jejich přítomnosti a někdy, žel, i minulosti.