Síla padesátikoruny

"Dvacetikoruna neni tak veliká, aby rozházela žižkovskýho Pepíka..." zpívalo se v dávném kabaretním hitu. Dvacetikoruna ne, ale padesátikoruna nás občas dokáže pěkně rozházet. Na příklad v automatech.

Ano, byl to konkrétně jídelní automat a v něm bagety, na které jsem dostal na noční chuť. Smála se na mne jedna skrze sklo a mně se pochopitelně sbíhaly sliny. Normálně na noční taková jídelní "zvěrstva" nepáchám a držím se pěkně zpátky "na polystyrenu", ale tohle byla po dlouhém čase zase výjimka.

Bageta se ovšem nejen na mne smála, ale přímo se mi vysmívala.

Od bagety mne totiž dělilo nejen sklo, ale i padesátikoruna.

Ano, padesátikoruna, kterou jsem měl, kterou jsem vlastnil a která mi stejně byla k ničemu. Automat totiž padesátikorunové mince nepřijímá. A jiné drobné byly v nedohlednu, kýženou minci neměl v noci kdo rozměnit. Vysmívala se mi nejen bageta, ale i padesátikoruna.

Nechal jsem si zajít chuť.

Vyprávěl jsem dnes tuhle mini historku u nás v papírnictví.

Nakoupil jsem tam deset obálek po koruně. Ptal jsem se nejprve kolik stojí. Prý korunu kus.

"A kdyby stála jedna dvě koruny, tak byste ji nekoupil?" zeptala se prodavačka.

"Ale koupil," povídám. "Ale jen pět. Potřebuji rozměnit padesátikorunu. Na bagetu."

A pověděl jsem prodavačce co a jak.

Obálky byly odpočítány, zabaleny.

Ještě jsme se s prodavačkou smáli té ošidné touze po bagetě, zaplatil jsem, dostal zpátky kýžené drobné, když tu náhle prodavačka zvolá: "Jéžíši, já jsem namarkovala 50 korun!"

A dali jsme se oba do smíchu. Následovala storno operace... vše dopadlo dobře.

Před pár hodinami jsem přišel na noční a nemaje padesátikorunu, těšil jsem se na bagetu. Bageta, pro změnu, nebyla. Podavač na bagety zel prázdnotou...

A já vím, že se mi obě někde vysmívají. Bageta kdesi v útrobách někoho jiného. A padesátikoruna haraší smíchy pěkně v pokladní kase jednoho malého papírnictví.

Obrázek v perexu: zdroj ČNB.