Rodinné stříbro

Ve většině rodin mají i dnes tak zvané "rodinné stříbro". Někdy je to opravdu souprava příborů, jindy jsou to rodinná tajemství a nebo i vzpomínky, takové jaké jsem nedávno vytvořil.

Za dob minulých, zejména Ignáta Hermana, bývávalo zvykem dávat novomanželům svatebním darem stříbrné příbory, lžíce a lžičky i lžičičky, naběračky i lopatky, kleštičky na cukr a kleště na šneky a další nepostradatelné součásti příslušenství rodinného příborníku. Posléze se dědily a nejen ony, ale další cenné předměty (jako třeba podnosy, koflíčky, stříbrné svícny, lampy, stříbrné rámečky, ano i umělecky zpracované vývrtky; pochopitelně prsteny, řetízky, přívěšky... a další tisíce drobností vzpomínek). Ale nejen tyto cennosti. Posléze sem patřily i nejrůznější rady a tajemství, a já nevím co ještě... a to vše v doslovném i přeneseném slova smyslu začalo se nazývat "rodinným stříbrem".

Mezi ono rodinné stříbro patřívalo také rodinné album.

I já mám jedno takové. Listuji jím jednou za uherský rok a shlédám na ty pomalu z paměti mizející tváře blízkých i vzdálených příbuzných, rodinných známých... pra-bratranců, pra-sestřenic, prastrýců i pratetiček... Je to jakási paměť naší rodiny - obsažená už jen v mé a bratrově mysli, kterou jednou - opět o mnohé zapomenuté - podědí bratrův čtyřicetiletý syn, tedy můj synovec - jsa já sám bezdětný. A posléze po něm je podědí synovcova právě dospívající dcera, která to album možná založí někam mezi krámy a možná z nich po letech vybere pár fotografií svého otce, když byl tento v mladém věku ... a zbytek tohoto rodinného stříbra, když ne ona sama, tak její potomci odloží někam do věčného zapomnění.

Přitom každý z rodičů či nejbližších příbuzných cítí svoji povinnost přispět k tomu "rodinnému stříbru" nějakým tím pěkným kouskem. Z dob našich dědů by to byly třeba stříbrné, či dokonce pozlacené, kapesní hodinky na řetízku; nás s bratrem otec zásobil pravými zlatými hodinkami zn. Poběda (z toho si asi dovedete představit, v jaké době jsme s bratrem vyrůstali)... bratr k tomu přidal synovci během rozvodu pěkný kus stříbra v podobě chaty z přestavěné zemědělské usedlosti... Po mně, coby mediálním dělníkovi, synovec zdědí nějaká ta autorská práva a rovněž přehršli fotografií, negativů, diapozitivů, a také kus svého vlastního rodinného stříbra v podobě filmů z jeho dětství a mládí natočených na super 8 milimetrový film - tedy v průběhu 70. a 80. let.

A podědí je dokonce dvojím způsobem: jednak tedy originály 8mm filmu, ale také od včerejška i jejich jakýsi přepis z filmového plátna na DVD.

Upravoval jsem především zvuk, protože s obrazem se příliš mnoho dělat nedalo. Tedy, při dobré vůli dalo, ale někdy ta vůle zkrátka není nebo - jako v mém případě - vás tlačí čas. Film musel být dokončen do soboty, na oslavu 60. narozenin švagrové - na snímku rovněž zachycené... ovšem před 30 lety (to bude facek, až to uvidí!). Šlo hlavně dát dohromady o hudební podkres... a někdy to byla dost těžká práce, jak zachovat atmosféru a přitom nevyhodit to hlavní. A podařilo se.

Bohužel, rodinné stříbro je něco, co se ven z rodiny nevynáší. Pročež se omlouvám, že vám tady nepustím ukázku - stejně byste se nudili, jako všichni, kdož jsou nuceni zírat na "rodinné snímky" a sami přitom nejsou citově zaangažováni.

A tak se alespoň pomstím sám sobě: nabízím vám tady screenshot z hotového DVD (a jak sami vidíte, technická kvalita je přijatelná pouze opravdu jen pro členy rodiny) - kdy před oněmi 30 lety vzniku snímku budoucí filmový profesionál (tedy já) vyplazuje jazyk do kamery...