Čas od času na člověka vykoukne jeho minulost: v podobě starých rodinných fotek či v podobě fotek předmětů denní potřeby. Zejména na sociálních sítích. A k tomu je větička:
Pokud si toto pamatujete...
"Pak jste staří!"
Nemilosrdně vás zkosí věta pod obrázkem dole. Jediná obrana proti tomu je, dělat, že se vás to netýká nebo se naopak radovat z něčeho, co už jste dávno neviděli, ztratili apod. a teď vás to potěší, Jak jinak. Hloupým vtípkem škarohlídů (zpravidla od mileniánů výš) se nenechte odradit. U nich totiž už ani nefrčí věta "Vrať se do hrobu", protože ani ten Steindlerův film už neznají. A jim už pak šlape na paty "generace Z" a ani nevím, čím vším odborníci straší, co přichází po ní.
Nebo učiníte rovnou nějaký objev. Třeba, že Nelly Gaierová - kterou znáte jako úžasnou postarší dámu - byla taky někdy mladá a dokonce je to zachyceno na filmovém pásu.
Protože na YouTube, Vimeo i jinde rád sleduji nejrůznější věci a objevuji, tak jsem objevil film z roku 1935 "Klub tří". Snímek nese všechny dobové znaky filmového nešvaru: plytký námět, neúnosně rozehrávané situace, jednoduchý humor, přehrávání herců, filmařsky jde o jednotlivé scénky z atelieru zatímco exteriéry jsou podmalovávány briskní hudbou. Bombastické titulky. Dokonce zde lze najít několik drobných prohřešků proti filmařskému řemeslu ve střihu. (Ani se moc nedivím, že později O. Vávra, Mac Frič a další založili spolek pro lepší filmovu tvorbu.) - Jedním z mála kladů, spíše archivně dokumentárního než filmového charakteru, je finální pěvecký part Nelly Gaierové, která zde rozvezvučela svůj hlas v plném fóru, jak se říká. A jako zajímavost, pochopitelně její mladý vzhled, kdy by ji dnešní člověk (mé generace) nepoznal. Posuďte i sami podle foto z Wikipedie. A pak si prostě nalistujte ve vyhledávači její jméno a fotografie.
A ještě jedna "antikvárie" mne dne potěšila. To jsem se doslova vrátil do mého dětství - s Tajemstvím výchovy od Karla Pecha. Hned ten první díl mi připomněl, jak i mne nenásilně odnaučoval zábavnou formou srkat a mlaskat při jídle. Tehdy mi to i bylo sympatické proto, že druhý hlavní aktér, malý Jiří Belvčev, byl jen v o něco mladším mého věku. A tak si pak průběžně rád "nalistovávám" další díly tohoto pořadu. Stejně jako i jiné nyní již přístupné publicistické seriály, typu Tajemství země Nippon. To možná bylo prazákladem mé lásky k Japonsku a realizovanému přání tuto zemi navštívit. Zatím jen dvakrát Tokio a doufám, že ne naposledy.
No a abych zakončil pro sebe úplně pamětnicky - tak pokud neznáte, mohu doporučit animovaný film "Vláček kolejáček". To bylo pro mne v mém dětství doslova napínavé drama. A shlédnuto s odstupem po více než 55 letech, na své dramatičnosti ten příbeh nic neztratil (pro dětského diváka určitě ne).
A tak vám přeji hezkou neděli, abyste si ji případně zpestřili nějaký tou "starožitností", protože i umět si přiznat, že je člověk starý, je umění. A tak proč se i v tomto případě právě tím stářím nepotěšit.
