Toto je malé ohlédnutí za týdnem v Paříži (3-10/6 2011), kam jsem se vydal v rámci týdenní dovolené a svých narozenin. Takže: Paříž? – Ano, pařím!
Čtvrtek 8. 6. 2011. Nacházíme se s mým malajským kamarádem Andym v pařížském hotelu. Jsme tu na celý týden. Jsme tu na jeho vyslovené přání a dělám mu v podstatě průvodce Paříží, kterou sám neznám. Je to o to neznámější, že Andy je částečně nevidomý. O to naše putování Paříží bude náročnější. Musím se totiž dívat do čeho, a kam šlapu nejen za sebe, ale i za něj… a nesmím ho ztratit. Sám mne, pokud se ztratí v davu, nenajde.
Ráno se na nás usmívá letním sluncem a mraky mizejí v nedohlednu, kde za Eiffelovkou, dál a dál až směrem k britskému pobřeží (věděli jste to, že Velká Británie je tím směrem? Já ne dokud mne to netrklo a nepodíval jsem se na mapu.).
Jen káva a čaj, ale jídlo až na místě… a pak už ujíždíme tentokrát již známým směrem – ano, předposlední den v Paříži nás čeká druhá část výletu do Disneylandu: tzv. Park Studios – jinými slovy, velký výlet do filmového světa! (Jako bych toho po druhdy 10 letech práce u filmu na Barrandově neměl dost. :-)
Ačkoliv tady se znovu objevují mraky na obloze, Disneyland svojí cukrovou nádherou působí dojmem, jakoby i tady svítilo sluníčko 24 hodin denně. A některým "cukrkandlovým" fotografiím se prostě nedá odolat, no posuďte sami.
Největším ateliérem bývá ve studiích zpravidla „jednička“, ale postupem času, jak se ateliéry rozvíjejí, se stává spíše prostředním, protože nově přistavované jsou větší, hezčí a modernější.
V Disneylandu tomu tak není, tady se nepřistavuje - ale uvnitř žádné filmovací prostory nehledejte. Je tam –správně – velké množství obchodů a také kavárna… tady vládne komerční byznys turistického typu.
A pak už vás vítá laskavý strýček Walt a otevírá se před vámi plocha dalších filmových „atelierů“ tedy hlavně atrakcí všeho „filmového“ druhu.
Upřímně řečeno, v této části Disneylandu je to hlavně o těch ateliérových prostorách. Venkovní atrakce zde také jsou, stejně jako pořádaná show, ale nepřevažují. To nejzajímavější se (stejně jako u filmu) děje uvnitř. Trochu nás to mátlo.
Tak hned první atrakce, kam jsme nezkušeně vlezli, byla Armagedon. Film jsem neviděl. Nevyhledávám „zábavu“ tohoto druhu.
A největším utrpením bývaly pro mne před dávnými časy 90. let, jednu dobu pátky, kdy soused po pracovním týdnu vždy zaklepal a řekl:
„Mám nový skvělý trhák na videu. Pojď se podívat.“
Nemyslel tím ovšem porno, ale filmy typu Tango a Cash, Běžící muž a jiné, ještě mnohem, mnohem, druhořadější akční filmy. Naštěstí to vždy bylo spojeno s konzumací alkoholu, nejlépe meruňkovice a já se raději co nejrychleji uváděl do „bezvědomí“. Pomalu ale jistě jsem začal propadat víkendovému alkoholismu. Naštěstí nás to přešlo. Jeho ty filmy, mne to pití, tedy spíše chlast.
Po vstupu do atrakce jsme se ocitli uvnitř nějaké kosmické stanice, jak maně tuším. Celo kovový ochoz do kruhu ze stříbrné oceli; uprostřed nějaká báň, kolem nás jednotlivé sci-fi kovové arkádové dveře, jak v pekle v Hrátkách čertem aneb dveře jak peci krematoria. To, co nám předvádějí jako atrakci, nemá daleko ani do jednoho. Porůznu se otevírají dveře, v jedněch je dým, v jiných mohutné plameny, pak se s námi dvakrát tvrdě propadne podlaha – dost hloupě neodpruženě, a protože všichni stojí na patách a dostávají ránu přímo do páteře. V duchu si, s prominutím, říkám: „to mě pěkně se...“, než abych z toho měl nějaký zážitek, kvičící návštěvnice nepočítaje.
Procházíme se Studio Parkem a rázem objevuji pár atrakcí, které s radostí vynechám. Ano, je to známý dům s padajícím výtahem a sešup s padáky. U Domu s výtahem je dokonce cedulka, že tato atrakce se nedoporučuje lidem s vysokým tlakem apod.
Procházíme se dalšími atrakcemi; občas se necháme vést davem a skočíme třeba v místnosti, kde se promítají historické Disneyovy filmy a je možnost se podívat jak začínalo promítání „pohyblivých obrázků“ v tzv. „nickelodeonu“ – viz Andyho foto. Vidíme také kousek pouliční show. Přáli bychom si shlédnout i tu kaskadérskou, která je v plánu, ale nakonec tak dlouho v parku nevydržíme.
Dáváme si oběd – tentokrát je to ze stánku s občerstvením jídlo v plastu, ohřáté v mikrovlnce. Je to takový běžný standard. Ale jako naplnění žaludku to stačí.
Pokračujeme pouť atrakcemi. Mimo jiné to je ateliér, kde s diváky komunikuje jeden z kreslených hrdinů prostřednictvím velké obrazovky a sám herec je počítačově schovaný za jednoduchým avatarem. Kdysi to byl možná výkřik počítačové módy, před pár lety tuhle funkci přidali ke každé lepší webové kameře a dneska se už nabízejí jiné doplňkové, protože toto je dávno překonáno. I tak je to tady vytvořeno celkem působivě a vtipně, v Disneylandu show zkrátka většinou udělat umí.
Touláme se dál a nakonec nacházíme jeden únik ze světa atelierů. Jízda vagónovou „tramvaji“, v podstatě vagóny s malým tahačem. Naskládáme se do vagónů. Hned na začátku odstartují naši jízdu klapnutím, jako ve filmu a zábava může začít.
Projíždíte nejrůznějšími kusy dekorací a rekvizit, historickými vozidly a pak vás zavezou i do Londýna postiženého zemětřesením a před tím ještě do prostředí těžby nafty, kde vám předvedou, jak vypadají takové zvláštní efekty zemětřesení v akci, včetně toho, že s vámi začnou třást vagóny.
A protože jedenkrát vidět je lepší než stokrát popisovat, podívejte se na video – kvůli tomu jsem tu jízdu absolvoval dvakrát. Předem se zároveň omlouvám za českou repliku propašovanou do amerického akčního filmu – začalo mi v tu chvíli mžít na objektiv.
Co dodat? Prošli jsme ještě pár atrakcí, pořídili pár fotografií na památku.
A pozdě odpoledne jsme se vydali opět na hotel.
Následovala večeře z lahůdek zakoupených v Careffouru (zbylo nám ještě na ráno). Zbytek večera jsme strávili balením… jak jsem psal úplně na začátku. Při příjezdu náš kufr měl 8 kg, když jsme odjížděli tak 12. No a pak už jen: dobrou noc Paříži.
Ráno 10/7 – náš poslední, bohužel již jen cestovní den v Paříži.
Rozloučení s hotelem proběhlo v pohodě. Zmatkářské uklízečce jsme nechali na rozloučenou balení instantní kávy a krabici sáčkového čaje, který jsme si sebou přivezli.
Zpátky jsme se vydali stejnou cestou, jako jsme přijeli – spojení bylo bezvadné.
Na letišti jsme ještě měli dost času sníst svačinu. Aspoň ušetříme za předražené občerstvení v letadle.
Pak jsme si ještě popovídali s jednou milou dámou. Letěla také do Prahy. Jezdila do Paříže už od 50. let za svými kamarádkami a stala se něco jako součástí rodiny i jejich dětem. Moc milé. Víme, že se na rozdíl od nás do Paříže brzy vrátí.
Využíváme pochopitelně Duty Free a jsme sice o pár desítek €uro chudší, ale bohatší o něco parfémů a navíc dárkové balení hořčice.
Letadlo i personál jsou tentokrát trochu zkušenější, let proběhne hladce.
A pak už jen dojet domů z letiště; přivítat se s polohladovým posmutnělým kocourem (bratr byl jej evidentně nakrmit tak před 2 dny). Samozřejmě musel ale hned vše ošuchat a tak to z kočičího hlediska vlastně bylo, jako by byl cestoval s námi...
No a dál ty návraty znáte, ne?
Vybalit, vyprat sebe i prádlo, potěšit se dárky. Vydolovat někde něco k jídliu a odpočinout si. V hlavě ještě možná doznívají poslední dojmy. (Nejčastěji pak ty z metra, jak se nám zasekla kolečka mezi nástupištěm a vagónem a že na naší stanici zase nejede výtah, takže se musí jet s celým tím krámem pěkně po schodech...)
No, tak takové to bylo. O pár dní později člověk vlastěn začne bádat a přemítat, jaká že ta dovolená vlatsně byla a o čem. Takže pokud chcete, můžete si znovu přečíst hodnocení celé cesty, kterým jsem vlastně celé to vyprávění o cestě do Paříže začal...
Au revoir.
