Toto je můj jediný výlet do zahraničí (z novinářské exkurze po jaderných elektrárnách), kdy mi nezůstal ani obrázek. Tedy kromě těch obrázků v duši a ty jsou někdy lepší než byť jen jedna jediná fotografie.
Udelovani Nobelovy Ceny. Mne snad az nekdy priste - za nejlepsi blog treba. :-)http://www.sweden.se/templates/cs/FactSheet____17147.aspx
[Předcházející část.]
Moje nálada se řítila přímo do deprese. Spadlý fotoaparát s rozbitým bleskem, pak nefunkční zcela nový walkman a teď: ztratil jsem víčko od objektivu!
Možná se vám to bude zdát úplně směšné. Ale jednak,jak známo, nás právě ty největší maličkosti dokážou nejvíce rozhodit, jednak - kdo jste měl kdy fotoaparát s krytkou, mi potvrdíte, že bez něj se otisky prstů na něm objeví coby dup. A odstranit takový otisk – jejda, to je fuška! A když to člověk nedělá dost opatrně, případně za pomoci nějakých přípravků – může si objektiv zničit nenávratně docela!
A před námi byl pobyt na firemní chatě s programem a pak opět Stockholm – návštěva vedení energetické společnosti.
„Při nejhorším vyžebrám nějaké foto od některého z kolegů,“ říkal jsem si.To už jsem fotoaparát otráveně uklízel do brašny a na druhou část exkurze po tunelu s úložištěm lehkého odpadu jsem vyrážel bez něj. Ale vztek mnou lomcoval.
A jak jsem tak šli, tu v jednom obzvláště silném návalu depresivního vzteku, se ve mně všechno vzbouřilo a zavrčel jsem skrz zuby: „A UŽ DOST! UŽ DOST TĚCH MALÉRŮ!“ Zaťal jsem pěsti a soustředil se na to, abych zahnal všechny ty deprese.
A nevím proč a jak, všechno se ve mně uklidnilo.
A věřte nebo nevěřte, všechno se začalo obracet k lepšímu.
Vraceli jsme se zpátky do autobusu a já jak jsem se sehnul – náhle jsem spatřil víčko od objektivu ležet pod sedadlem! Zaradoval jsem se a bylo mi jasné, že smůla je prolomena.
Pak mne, nevím proč, napadlo si znovu pohrát s walkmanem. A ejhle on hrál… a když začal opět kňourat, došlo mi to: „Vyměnit baterky!“ Stalo se a walkman hrál jako znovu zrozený, a mezi námi, hraje dodnes!
Večírek na podnikové chatě byl pak pro mne něco jako vánocemi. Jednak křišťálově bílý třpytivý sníh, jaký se u nás jen tak nevidí; jednak opravdu příjemné posezení a pohoštění, dokonce i s kapkou alkoholu v jinak přísně abstinenčním Švédsku.
Následující předposlední den pak definitivně zrušil veškeré mé prokletí.
Po příjezdu do Stockholmu, než jsme odjeli do vedení energetické firmy, hned kousek od hotelu byl bazar a v něm se mi podařilo koupit za levno celkem slušný použitý blesk za přijatelnou cenu a bylo vyhráno!
Odpoledne se nám pak dostalo exkurze podívali jsme se do královského sálu, kde jsou dekorováni nositelé Nobelovy ceny. Abych měl nějakou exkluzivní hudební památku na Švédsko, nekoupil jsem si pak v královském zámku ABBU, ale varhany onoho dómu – zážitek stejně neuvěřitelný jako posedět si v křesle nositele Nobelovy ceny.Ve zbylém volnu toho dne jsem si sám prošel kousek královských zahrad paláce a i to stálo za to.
Poslední exkurzní den nás pak čekala ještě jedna elektrárna – spíše její velké jezero. Byla to poslední přesvědčující tečka – tak voda se užívala k vnějšímu chlazení zařízení vyrábějícího elektrickou energii. Voda samozřejmě byla radioaktivně negativní - běžně v ní byly ryby a jiná havěť. A mně se tehdy podařilo několik kouzelných snímků švédské přírody. I ty však zůstaly jen v mých vzpomínkách.
A tím skončila celá ta slavná cesta. Starostové i novináři se rozešli a rozešly se i naše cesty. Všichni jsme si šli po svém. Kolik z toho tehdy vzešlo a bylo opublikováno článků, netuším. Ten můj nevyšel určitě.
Jak vše vyšlo z hlediska energetiky, víte sami. Temelín se rozjel. Co všem je a bylo kolem toho, znáte. A já ani nevím, zda někde nějaké to úložiště vzniklo, asi ano - bez něho jadernou elektrárnu provozovat nejde. Nepovažoval jsem ale za nutné se o to zajímat - není to můj šálek čaje. Ani má cesta.
A dovětek mého příběhu? Po příjezdu do Prahy jsem vše dal vyvolat, napsal článek, který nikdy nevyšel, předal kamarádovi negativy, provedli jsme vyúčtování.
I naše cesty se rozešly.
Jeho do alkoholického opojení a definitivního propadu démonu alkoholu.
A moje – do definitivního prolomení smůly. Skončilo moje problematické období na volné noze, sehnal jsem stálou práci a díky ní jsem pak začal působit v jedné velké reklamní agentuře.
Ale to už je, jak praví Rudyard Kypling, jiný příběh.
Foto v perexu: http://flickr.com/photos/yareque/1573442105/
