Tohle je můj jediný výlet do zahraničí, ze kterého mi nezůstal ani obrázek. Tedy kromě těch obrázků v duši a ty jsou někdy lepší než byť jen jedna jediná fotografie.
Toto je Skockholm. ALE: z teto cesty ja nemam jediny obrazek. Proto vsechny pochazeji ze svedskych odkazu nahttp://cs.wikipedia.org
Omlouvám se, že jsem si z nedostatku fantazie vypůjčil čapkovský název. Ale ony by se ty útržky z týdenní služební cesty do Švédska (či přesněji řečeno Švédského království) stejně jinak nazvat nedaly. Tím spíš, že ačkoliv tedy jsem během této cesty nafotil kolem 300 snímků, „nezůstalo z toho všeho nic než jen pár vzpomínek,“ abych použil jiný citát.
Ta cesta byla pro mne osobně velmi zvláštní a svým způsobem i rozhodující.
Byla to teprve má druhá cesta na Západ (ta první byl měsíční pobyt v USA) a přišel jsem k ní jako slepý k houslím.
„Nechceš jet za mě udělat reportáž do Švédska?“ vybafl na mne jednoho večera skrz alkoholický opar můj kamarád novinář. „Já totiž už mám něco důležitého.“ (Tehdy jsem ještě netušil, že to „něco důležitého“ je vzrůstající kamarádův notorický alkoholismus.)
„A o co jde?“
„Týdenní pobyt ve Švédsku – propagační exkurze po jaderných elektrárnách. Všechno je to placený a ještě dostaneš kapesný. Musíš o tom akorát napsat článek pro náš časopis a udělat fotografie.“
Byl jsem zrovna v krizi a neměl jsem do čeho píchnout. Byla to krize existenční, ale svým způsobem i psychická. Dva roky před tím, jsem obdržel výpověď ze zaměstnání a povolání, kterému jsem zasvětil svůj život a plány na kariéru, to vše prostě skončilo škrtnutím pera. Tehdy mne zachránilo, že jsem si spolu s filmem Jiřího Menzela řekl: „Konec starých časů." a „Ode dneška to budu brát všechno tak, jak to přijde.“ Odmítal jsem se postavit do jedné řady s kňouraly a ztroskotanci, zoufajícími si nad téma „co bych byl mohl býval dokázat, kdyby mne nechali dělat!“ A že jsem jich v oboru zažil dost a dost. Svoje ubrečené kňourání pak prodávali i ve svých prvních tvůrčích počinech nové doby. Nicméně, nebyli schopni se přes to přenést ani v těch dalších výtvorech, a ono „co by kdyby“ se prostě nekonalo a tak po zásluze skončili opět na okraji, utápějící se ve své kvílivé sebelítosti.
Tak přesně tenhle přístup jsem si od samého začátku zakázal! A škrtnutím „mozku“ jsem ukončil své sny, iluze na dosavadní profesní plány. Nebyl v tom pesimismus, nebyl v tom výraz zoufalství. Bylo to reálné (a jak se ukázalo i prozíravé) ocenění dané i budoucí situace. Bylo to přísně realistický a hlavně pragmatický přístup.
Přesto, pochopitelně, aktuální nedostatek peněz i zakázek přiváděl člověka na všelijaké myšlenky a optimismu na duchu nepřidal.
Proto mi kamarádova nabídka přišla nesmírně vhod. A bylo to něco pro mne úplně nového. A co víc, já se nikdy nebál zkoušet nové věci. Zkrátka během snad 14 dnů jsem zabalil saky paky a připojil se ke smečce novinářů, kteří jeli na služební cestu.
Ta cesta nebyla určena vysloveně pro novináře. A měla jednoznačný cíl. Jak by ne. Organizátorem byla naše energetická velmoc, která spolu se Švédsko-Americkou energetickou velmocí pořádala hloubkovou exkurzi po tamějších (t.j. švédských) jaderných elektrárnách a úložištích různého typu jaderného odpadu. Hlavním cílem bylo přesvědčit starosty různých vesniček či měst, aby si nechali ve svém působišti postavit střednědobé úložiště jaderného odpadu.
V té době se už rozbíhal Temelín a proto to bylo víc než aktuální. Celou akci mařily a poněkud předem odsuzovaly k nezdaru dvě věci.
Za prvé, přirozený lidský strach z jaderných elektráren a tím pádem i jaderného odpadu, spolu s mementem Černobylu.
Za druhé, hostitelská švédsko-americká firma sice prezentovala vše skvěle, nicméně v zemi, která se sama rozhodla program jaderných elektráren během několika málo let ukončit. Což, jak jistě chápete, nejen nevzbuzovalo psychologicky dobrý dojem, ale způsobovalo to v podvědomí i otázku: „A nebudou se pak snažit ten jaderný odpad ze Švédska snažit uskladnit u nás?“ (Mohu vás uklidnit, tak jednoduše to nejde – jak se později dozvíte z dalšího mého psaní.)
Pro mne zde vyvstala jiná otázka: „Komu ku prospěchu? A proč se zrovna tahle zahraniční firma tolik exponuje?“ Vývoj mi dal za pravdu. Ona firma se stala významným (spolu?)dodavatelem Dukovan, ale i Temelína, a znamenala pro ni významnou ekonomickou zahraniční investici. Dříve se tomu říkalo export kapitálu.
Takový byl pravý cíl oné cesty a my jsme se jednoho dne v počtu zhruba 20 lidí shromáždili u luxusního autokaru a vyrazili směr Německo, Dánsko a trajektem do Stockholmu.
Usadil jsem se pohodlně se svými saky paky na zadním sedadle a lebedil si. To jsem ještě zdaleka netušil, jaká smůla se mi bude lepit na paty a jak to všechno skončí.
[Pokračování.]
