Asi vám vrtá hlavou, co že mám přesně na mysli? Bojové sporty? Sportovní akce a soutěže? Nebo dokonce vojensko-taktické aktivity? Ani jedno, ani druhé ba ani třetí. Protože... kdo si hraje, nezlobí!
Řeknu vám, že té dnešní mladé generaci tak trochu závidím to množství nejrůznějších her... ano, mám samozřejně na mysli počítačové, v mobilu... ale i třeba deskové (které jsem coby samotář nehrál nikdy).
Pochopitelně, za mého dětství byly hry v podobě autíček a vláčků... vzpomínám si na radost, kterou jsem měl když jsem dostat první TT vláček; stejně tak jako Tatru 306 na "dálkové" kabelové ovládání. Dalším mým herním parťákem dětství byli postupně dva opičáci. Plyšoví.
Vrcholem elektroniky pak byl nástup kapesních her "Made in CCCP". Pochopitelně jsem coby zajíc chytal do košíku vajíčka, která na mne vyhazoval vlk. To už jsem byl ovšem dospělák (!).
Dnes je tato hra velmi ceněnou raritou mezi sběrateli.
K tomu musím dodat výrok tehdy sotva náctiletého synka mé přítelkyně ze studií. Když viděl tehdy, jak se ve zhruba třiceti srdnatě potýkám s vlkem a zajícem, prohlásil: "Ty jsi na svůj věk docela nevyhranej."
A tak si hraju pořád. I teď, když už jsem v důchodu.
Nemyslete si ovšem, že jsem buhvíjaký "pařan", pokud se ten termín vůbec ještě používá. Také, pokud náhodou zavítám na zdejší webové stránky magazínu o hrách, "Bonusweb", připadám si jako v čisté sci-fi. Neznám hry jako takové, nedržím v paměti rozdíly mezi RPG, GTA a co já vím co ještě... Vyhýbám se hrám bojovým. Stejně jako jiným akčním, závodním nebo sportovním apod.
Bojové hry mne neuchvacují.
Kdysi v začátcích jsem se pokoušel hrát legendární Doom - kdy "hrdina" prochází místnostmi a střílí po všem co se pohne... Končil jsem zpravidla ve druhém, výjimečně třetím kole.
Tím jsem zjistil, že na podobný typ her nemám ani nervy a hlavně ani dostatečný postřeh.
Ještě ke všemu, u her toho typu: kvanta krve mne neohromují, stejně jako řev, hekání, řinčení, výbuchy, střelba a výkřiky typu: "Uaaah!" (Tehdy v počátcích byl populární Wolfstein 3D.)
Velmi rychle jsem přestal hrát závody Carmageddon, kdy auto energii k další jízdě získávalo ničením soupeřů. Fuj! Upřímně, něco tak násilnického se mohlo zrodit jen v chorém mozku.
(Ne, nemusíte mi psát, že bych při dnešních on-line hrách jen zíral... multiplayery, boj se soupeři a na základě toho vylepšování své postavy, k tomu mikrotransakce...Je toho všude plno. Stačí si přečíst zdejší Bonusweb. Fakt.)
Já sám jsem definitivně s tímto typem her praštil v okamžiku, kdy jsem hrál jakousi relativně jednoduchou "zabíječku", ovšem s tak psychotickou hudbou, že z toho šel opravdu mráz po zádech a člověk dostával při "akci" nervové šoky.
To si vezměte, že hovořím o herních začátcích na PC, kdy se psala první polovina 90. let! Tehdy se vše ještě instalovalo, ehm, z disket a případně z CD. Zakoupených i upirátěných.
Abych to zkrátil, nelibuji si v násilí, drastice a sadismu.
A zjistil jsem, že ani na závody či nějaké fotbaly a hokeje nemám dostatek postřehu. Asi jsem ani nikdy neměl.
Mou silou je logika, fantazie a trpělivost.
Vlastně mi "zbývají" ke hraní klasiky jako karty, tetris, tři stejné.. apod. Z těch složitějších obsahově i graficky už jen simulace.
Nejraději mám proto stavění, budování čehosi.
Úžasně jsem se vyblbnul s jakousi doslova dětskou hrou, než ji zamázly aktualizace Windows. Byl jsem něco jako v Neználkově Kvítečkově - natolik roztomile to budování města bylo zpracováno. Logicky mne současně neminuly verze staveb města Sim City, ale také zábavní park Roller Coaster či vláčkový RainTrail.
Ano, to vše je minulost různých verzí Windows PC. Z nich mi byl pouze "Hospital" - inu co jiného mne může v tomto věku "zajímat", ironicky řečeno. Ale moc to nehraju. To je doslova žrout času. Stejně tak nehraji hry typu Sims - budování tzv. vztahů jde také mimo mne. Tady nejen časově, ale i obsahově mne to neoslovuje.
Jo a tak na PC trochu peču v pizzerii nebo prodávám zmrzliny, dortíky... takovéto hry u mne občas najdete.
Ano, prošel jsem si obdobím herních konzolí.
Ale spíše náhodně a jen velmi krátce. K Nintendo jsem se dostal díky jedné jejich hře, na kterou jsem si dokonce zahrál v reklamě - profesor Layton. Chtěl jsem prostě zjistit, na co že jsem to dělal reklamu, protože ta hra byla v době natáčení reklamy přísně utajovaná. Mělo to ještě jeden přínos. Pro mne hlavní. Japonci byli finačně velkorysí a tak za ty peníze z honoráře jsem se pak podíval prvně v životě do Tokia. Račte si případně nalistovat zcela první blogy na toto téma.
Samozřejmě, že mne toto hraní přestalo velmi brzy bavit a pak jsem se ne několikrát neúspěšně pokoušel konzoli prodat jako bazarové zboží. Celá sada nakonec skončila v rámci dětské zábavy u přítelovo příbuzných v Maslajsii.
Nová "vlna" mého hraní začala s nástupem mobilů.
Nemá cenu se příliš rozepisovat - jsou to opět stavební simulátory. Některé z nich jsou inspirované populárními seriály. Většinu jsem je ale po vyzkoušení opustil a zůstal prakticky jen u "žluté rodinky" a pak také u dětského zábavního Disney parku. S občasnými pokusnými úlety pro zpestření jako simulátory zahradničení, oprav domku a parku a jiné.
Ne, nebojte se, netrávím hraním těchto her hodiny, To ostatně vylučuje i jejich povaha. Na příklad v akci je vám dovoleno provést příslušnou aktivitu 1x za 4 hodiny apod.
A ani neutrácím za mikrotransakce. Kdysi jsem si to povoloval u žluté rodinky - a to maximálně 1x za čtvrt roku. Protože, vězte, oni vědí a umějí vytahat z vás peníze, pokud se dáte. Teď jsem si zakázal i tento přepych a hraji jen to, na co mám "zdarma".
Takže nestřílím, nebojuji, nezávodím...
... ale buduji. Virtuálně.
Což mi připomíná, že bych měl v reálu opravit to tekoucí těsnění u sprchy. Tak já jdu na to. V tom horku je potřeba se řádně osprchovat a zchladit. A dobře fungující sprcha je na to jak dělaná.
