ale i pro nás ostatní milovníky dobré literatury a interpretačního čtení. Pro nevidomé je to jedna z mála možností, jak poznat literaturu, pro nás ostatní je to i obohacení čtenářského zážitku o další dimenzi.
Dnes vyšel na iDnes další z řady článků o úrodě toho, co bylo načteno. Jedná se o edici knih "Načteno", které pro nevidomé uvádí v život vydavatelství Tympanum.
Načtené knihy mají u nás všeobecně letitou tradici, aniž byly určeny rovnou přímo nevidomým. Snad nejznámější z těch "dříve narozených" je legendární čtení Poláčkovo "Bylo nás pět" v podání Františka Filipovského.
A tady je třeba trochu rozlišovat.
V případě "Bylo nás pět" se vlastně nejedná o klasické načtení knihy nýbrž o hereckou interpretaci. Filipovský nečte jen prostě text, ale vžívá se do jednotlivých postav a ztvárňuje jejich hlasy a emoce. O další realizační stupínek výše už jsou pak už jen nejrůznější dramatizace knih - např. detektivky George Simenona o komisaři Maigretovi, zahraném nezapomenutelným Rudolfem Hrušínským nebo Haileho Letiště s celou plejádou českých herců.
Jiným uznávaným mistrem herecké interpretace knih v tomto směru byl Miroslav Horníček. Načetl bravurně nejen svoji knihu "Dobře utajené housle" a další svá dílka, ale i na příklad od Jerome Klapka Jerome "Tři muži ve člunu a na toulkách". Nenačetl, tedy spíše neinterpretoval (a to ještě tak napůl) ovšem celé knihy, nýbrž výběr z nich. To je další z charakteristických znaků tohoto druhu "načtení". Zde patří zásluhy především vydavatelství Supraphon a Českému Rozhlasu a jejich archivům.
Z těch dnes vydávaných interpretací musím pak připomenout dvě knihy Miloslava Švandrlíka - za prvé "Černé barony" v naprosto dokonalém podání Miroslava Donutila a nebo o poznání komerčnější dílko "Doktor od jezera hrochů" neuvěřitelně zahrané Bohumilem Kleplem.
Někdy se člověk ovšem dočká i zklamání. Rád chodím do jednoho velkého knihkupectví, které nabízí si poslechnout ukázky z nahrávek předem. Jak známo, první dojem bývá nejdůležitější. A tak mne osobně, bohužel, neoslovila interpretace suprové knížky Simona Bretta "Prevítem snadno a rychle", od jinak skvělého herce, kterého mám moc rád, Václava Postráneckého. Stejně tak mne zklamaly Neuvěřitelné příhody žáků Kopyta a Mňouka a nebo Mikulášovy patálie (vydavatelství těchto všech tří děl si raději nepamatuji) a nebo kdysi Rychlé šípy v nadšeneckém podání Miloslava Šimka.
Tím se dostávám k trochu jiné kategorii audio knih: klasicky načtené knihy. Zde se interpreti o herecký projev, ztvárněni jednotlivých postav nesnaží. Snaží se poctivě přenést do zvukové podoby literární dílo.
Mistrovským kouskem je pro mne v tomto směru jedna nahrávka předchůdce vydavatelství Tympanum a sice "Audiostory". (Mezi její perly patří Malý princ v podání Eduarda Cupáka nebo Vejce a já v podání Jaroslavy Adamovské.) Já osobně mám od nich totiž nejraději Jirotkova Saturnina - ovšem ne v podání Jaroslava Víznera, který si tuto postavu skvěle zahrál v tv seriálu. Mám mnohem raději čtení Jiřího Samka, jehož načtení knihy bylo pro mne doslova překvapením a nahrávka se stala evergeenem mé soukromé audiotéky. Mohl bych pak spustit nekonečný výčet interpretů i děl. Ale myslím, že byste mi neodpustili, kdybych nejmenoval alespoň Františka Nepila, neopakovatelného "vypravěče" vlastních knížek, stejně jako kdysi Jana Wericha. Ten se ovšem pohyboval mezi oběma styly - čtením (Italské prázdniny) i interpretací (Fimfárum).
Přiznám se, že pod dojmem načítaných knih jsem si to i párkrát zkusil sám. Už dávno. Ještě někdy koncem 80. let jsem načetl, "nainterpetoval" dvě hodiny povídek od spisovatele Saki "Léčba neklidem". Jeho povídku "Sredni Vaštar" jsem totiž natočil ještě na vysoké filmové škole jako svůj absolventský režisérský film. Pak jsem ještě načetl humornou povídku P. G. Woodehouse "Vlna zločinnosti na zámku Blandings" - to mne obzvláště bavilo "hrát"sluhy a lordy... V 90. letech jsem se pustil do ukázek z různých knížek Geralda Durrella o jeho zážitcích na ostrově Korfu. A letos jsem si "střihnul" Švandrlíkovu knihu Ještě máme, co jsme chtěli - její zkrácenou podobu. Bylo to a dodnes u mne je čistě amatérské čtení. Nejsem profesionálním speakerem, ba ani vzorem mluveného slova. Ukázkami se zde ale nepochlubím i z jiného důvodu. O proti profesionálním vydavatelům nehodlám svá čtení zveřejňovat a proto si mohu dovolit užít nejen autorsky vázané autory (s výjimkou Sakiho), ale i hudbu. Takže u Sakiho jsem, pokud vím, použil nějaké nahrávky Marsias a Zuzany Michnové. U příběhů z Korfu jsem mohl bez skrupulí sáhnout po evergeenu z filmu Řek Zorba i dalších řeckých originálech a nemusel jsem ničit svoji nahrávku paskvilem na řecké motivy, který značně poškodil nahrávku Durrellovy "O mé rodině a jiné zvířeně" v jinak výborném podání Martina Dejdara. A že jsem se vyřádil u Švandrlíkových memoárů z 60. let, je vám jistě jasné - počínaje hity typu "Vyhrňme si rukávy" přes Matuškův hit "To všechno vodnés čas" až třeba po Kalinku v podání Alexandrovců - jako symbol okupace sovětsko-spojeneckých vojsk v srpnu 1968.
Takže je vám jasné, že jsem nejen vděčným knižním čtenářem, ale i vděčným a nadšeným posluchačem (a trošinku i soukromým amatérským interpretem) audio knih. Proto mne vždy potěší nějaká taková aktivita, jako třeba upoutávka na nové audio tituly Tympanum. A už se těším, co vše opět obohatí můj audioknižní rozhled.
Z nejnovější nabídky Tympanum já osobně určitě šáhnu po Jistě pane ministře - a jsem notně zvědavý, jak se to povedlo načíst legendárnímu Richardu Honzovičovi. A protože jsem návštěvy podobných audioték i webů Českého rozhlasu nebo Supraphonu v tomto směru trochu zanedbal, těším se až se jimi znovu projdu a ulovím opět trochu "slepičí polévky pro duši".
Takže v dnešní době je dobré někde na koupališti nejen zalehnout na deku s knihou, ale třeba s mp3 přehrávačem nebo rovnou chytrým mobilem a pustit si audio knihu přímo do uší. Ideální pro letní dovolené a odpočinek. Co říkáte?
